Koncerty Silver Rocket |
---|
10. 12. Praha - Potrvá: Arrrgo (ES) · Lyssa |
14. 12. Praha - 007 Strahov: Benefiční koncert Silver Rocket pro Klub 007 · Planety · Laundered Syrup · Red Torch |
25. 4. Praha - Meet Factory: Karate (USA) |
15. 11. Praha - Meet Factory: New Model Army (UK) |
Aktuální články |
---|
Novinky: 22. 11. Benefiční večer pro Klub 007 v sobotu 14. prosince |
Inkvizice: 31. 5. Dominik Duka |
Nejchytřejší kecy: 30. 4. The Conformists: Ameriku žijí tak minimálně, jak jen jde |
Ne, nejsem takovej fanoušek New Model Army jako Aran nebo Apačka. Ale znám a mám rád tuhle kapelu hodně, hodně dlouho, a když jsme si říkali, kdo bude psát o který desce, měl jsem jasno hned: Love of Hopeless Causes je prostě ta první, která se mi dostala do ruky, a bylo to (neuveřitelný!) tehdy čerstvý a aktuální album. Moje hudební priority byly tou dobou trochu jinde, ale když je hráli v rádiu (tehdy jsme poslouchali jenom jedno jediný), líbilo se mi to hodně. Sehnal jsem si i starší desky, zaposlouchal se... a byl lapenej.
Apačka tady psala, že z toho všeho, co NMA nabízej, se nejmíň ztotožňuje s Justinovou „antikapitalistickou notou“, která vlastně prostupuje celou tvorbu týhle kapely. A přesně o tomhle chci mluvit. Pouštim se možná trochu na tenkej led a riskuju nepochopení – to je ovšem celkem jedno. Jde o tohle: dřív (v době, kdy jsem poslouchal Love of Hopeless Causes), jsem byl hodně skeptickej k tzv. „angažovanejm“ textům. Mělo to tady špatnej zvuk, a já byl přesvědčenej, že politika a tyhle věci do pořádný muziky prostě nepatřej. Bylo to myslim v souladu s celkovou náladou těch šílenejch devadesátejch let: nepřítel byl poraženej, všichni jsme s otevřenou pusou čekali na všechny ty skvělý věci, který měly přijít. Konec dějin v praxi. Když vyhraješ, tak není proti komu bojovat, došel si k cíli, přichází ráj a spasení. Salónně levičácký muzikanti ze Západu, který věděj hovno, nám to nemůžou pokazit. Byly to hezký roky nevědomosti, svým způsobem. Ale postupně se začaly objevovat pochyby, a u mě osobně se o ně docela dost zasloužil Justin Sullivan.
Nevim, jestli jsem to napsal zřetelně, pro jistotu ještě dvě historky z cest jako příklad, těch není nikdy dost: rok 1991, jezdím stopem po jižní Evropě, naprostá nirvána. Vozej mě samý skvělý lidi, neřešim vůbec nic, v kapse mám minimum peněz a je mi to úplně jedno. U Bologni mě svezl velkej černoch z Angoly, kterej se živě zajímá o události ve východní Evropě. Něco blekotám, a on na to: „To je dobře, že jste porazili tenhle režim, to je důležitý, zbavit se špatný vlády. Teď se vás ale zmocní konzumerismus, a to taky nebude žádnej med.“ Nebo někde jinde: veze mě v luxusním Mercedesu zazobaně vyhlížející chlápek, zase chce vědět novinky od železný opony, já zase blekotám, a on na to: „Víš, tady se jevěj věci trochu jinak, než tam u vás. Třeba my, italský marxisti, jsme všichni dobrý křesťani.“ Bláznivej Afričan a pošahanej mafián, myslel jsem si. Byli tehdy ale chytřejší než já.
Zpátky k NMA: tahle kapela mi dává smysl jenom dohromady s tím, co Justin říká a zpívá. Pozor: podle mě jsou jeho texty vrcholně politický, ale až na výjimky tam nehledejte nějaký přímočarý proklamace. Je to zatraceně chytrý, často naštvaný, většinou je spíš na vás, abyste hledali, co vám chce přesně říct. Jako u každýho dobrýho textu, ten pravej smysl mu dáte až vy. Dodnes, když to poslouchám, napadaj mě podobný věci: jak je podstatný zachovat si schopnost vidět věci kriticky, se zdravou skepsí a nedůvěrou. Všechno, o čem jsem psal nahoře, je už dávno jiný a mnohem jasnější – ale Justinovy texty jsou úžasný pořád. Existuje ještě samosebou druhá varianta, že jsem to takříkajíc nepochopil a všechno je to o šukání. Je to taky možný, není to úplně v rozporu.
Jinak Love of Hopeless Causes nabízí New Model Army ve vrcholný podobě: drtivej otvírák, Here Comes the War (rád to teď poslouchám v autě, a skoro při každým refrénu se přistihnu, jak společně se slovem War mocně šlapu na plyn – dětinský, hehe, ale určitě to znáte). Fate, neuhybáme ani o píď. „Get me if you can.“ Mám prostě rád každou věc na tomhle albu (kromě These Words, tu jsem si neoblíbil tehdy dávno a nejsem schopnej se přes to přenést). Naprostej vrchol je pro mě Believe It. „Perhaps the more you know the more you get scared“ – tohle je prostě boží. V My People zase zaslechnete dobovej hlas naší ulice: dneska mi to přijde trochu úsměvný, ale to patří k věci. Poslouchejte tu desku. Hudba vám může dát víc než jen výplach mozku nebo chvilku zábavy.
A dejte si ty videa, koncert bude skvělej.