Silver Rocket

Summer Saga 2005: A Hard Day's Night

První a poslední vopravdový pivo v sobotu 6. srpna sem vypil asi ve dvě ráno na pumpě někde u Mladý Boleslavi, pak už nebyl čas. Jeli sme zrovna z Hukotova sudetskýho festivalu, před náma byla Summer Saga na Točníku a já sem nevěděl jestli se mám víc bát, že příde málo lidí, nebo že jich bude navopak hodně. Jedna věc byla úplně jistá – všechno sme za ty měsíce hádání promysleli do posledního detailu, ale to nejdůležitější, počasí, nebylo v naší moci. Začal sem v časně ranim mrholení mírně propadat skepsi a nervozitě, zároveň sem se nemoh dočkat. Moc sem toho v noci nenaspal.

V sobotu v poledne už Vořechovo auto krásně smrdělo česnekovejma marinádama, ve kterejch se koupaly oběti pipi grilu, Lieschen se ládovala nechutnejma čokoládkama mersí, ukradenejma z Vořechovic baru a mně skoro celou cestu na Točník vydržela jednostraná debata o nechutnym šedym mraku, kterej hrozivě visel jenom a přímo nad hradem. Dorazili sme s asi hodinovym zpožděnim, za hradbama vládnul čilej turistickej a organizátorskej ruch, do kterýho sme se neprodleně zapojili. Dokonce se naší partě naprosto neschopnejch a levejch imbecilů ve složení já, Aran a Vořech podařilo (ovšem pod vedením a za pomoci zručnejch a šikovnejch pánů Jardy a Nenápadnýho Tomáše) postavit epochální stan nad pivnim a grilovacim rohem, nemluvě vo zprovoznění výčepu piva – nebudete tomu věřit, ale než přišli první vážený hosti, tak nám ta pípa vůbec nepěnila a krásně sme šoupali pipáky na jeden zátah, sou na to i svědci.



Chaotická logistika celý akce kupodivu fungovala docela dobře, takže když se brána zahrady slastí před sedmou votevřela, bylo všechno a všichni na svejch místech. Chvilku předtim sem se byl mrknout dole u vstupu a čtyřicet lidí, který se poflakovali kolem mostu a plivali na Babetu s Jardou, mi moc optimismu nepřidalo. Začal sem čekat tu horší variantu ze dvou komplikovanejch – přide málo lidí. Když mi půl hoďky nato řek za pípou Töhötöm, že je na hradě 270 lidí a další choděj, málem sem mu nevěřil. Začal neuvěřitelnej kolotoč, během kterýho sem neviděl ani jednu kapelu, nepokecal pořádně vůbec s nikym, nezažil žádnou vypečenou historku, ale užil sem si to skvěle.

Pivo pěnilo, šlo to pomalu a byla fronta. V první šichtě sme já a Bistro roztáčeli mraky piv a Lieschen kasírovala, přičemž docházelo k zajímavejm jazykovejm nedorozuměnim. Ale všichni lidi byli skvělý a chápavý, nikdo neprotestoval a neremcal a to dokonce ani když sme některý napěněný teplý podměráky posílali přednostně na různý místa štábu. Vlastně to špatně fungující pivo mělo i nějaký výhody – vydrželo dlouho a jedinci, který měli slinu, ale slabý nervy se vrhli na alkohol v baru Oáza nebo kavárně Kamarád (která se mimochodem od nevinýho fórku a potenciální zašívárny vypracovala ve stejně rušný pracoviště jako vostatní cateringový jednotky). U piva sem vydržel během koncertů Dětí Deště a Esgmeq, potom se tam začlo střídat (nečekaný zachránci: Antje, Vojta, Šampon), ale místo nějaký zábavy sem začal poletovat kolem, přenášel věci sem a tam. Bar Oáza byl před vyschnutim, Záhoř to pálil na Makro. Na pódiu Wolloni s nejvíc divnym a syrovym zvukem, co sem je kdy slyšel – šílenej cover Highway to Hell mě na moment zastih zase u pípy, tentokrát s Töhötömem a (snad) Vojtou. Zavřela se kasa, vstupný už zaplatilo neuvěřitelnejch 400 lidí, další co eště dorazili už to měli zadarmo.



Zhruba v půlce koncertu Gnu došly zásoby Pipi Grilu Kaliméro. Vořech černej jak uhlíř, šli sme spolu tahat krámy, protože kavárna Kamarád pořád jela na plný vobrátky (hrdina kavárníků byl Žabák, kterej pak zaskočil při našem koncertě). Co sem tak tu chvilku slyšel, tak starý tentokrát byli míň metal a víc hardrock, s nezbytnou ohromnou explozí lásky. Nevim jak na tom byli vostatní, ale mě se na podium moc nechtělo, nebyl sem si jistej, jak rychle dokážu přesměrovat soustředění z festivalu na hraní – nakonec mi to trvalo skoro půlku koncertu, ale ta druhá byla famózní – včetně toho, že mi na konci vodešel hlas. Stejně jako v Byšicích nejlepší publikum a když se kácí les, tak holt někdy lítaj třísky. A ani ne tak mimochodem miliony pus Minimálnímu za suprhorskej zvuček.

Krátká příležitost na bilanční pokec se ségrou u SR triček a na pódiu začíná hrát Lyssa, která je evidentně natolik ve formě, že se mnou Todd vyjedná na pět minut záskok u distra, aby si moh zamánit – nakonec už sem ho neviděl a u desek zůstávám s Lieschen a svym staršim, tlusčim a vošklivějšim bráchou Pepoňem s rumovou obsesí až do konce. Je tu klid a sranda s lidma, ale taky eště míň z kapel než na pozici u piva. Lyssa vede a OTK hrajou dneska pank. A kromě těch pár minut při našem koncertě se i to počásko celkem drží. Pršet začíná v pravou chvíli, když už je vlastně po všem. Došlo pivo a všechno na všech barech, lidi se organizovaně skládaj do konírny, která evidentně nestačí, tak narychlo s Aranem a Luďkem improvizujeme v Rytířskym sále, kde konečně přídou ke slovu i koupený svíčky a pochodně. Vypadá to tam po našem zákroku úchvatně, chybí jenom ten vobětovanej kozel.



Je konec – leje jako svině, na nádvoří je ale docela pořádek. Esgmeq našli kus piva v jednom ze sudů, prodávaj ho moravákům, který pod jejich taktovkou zpívaj sami na sebe hanlivý písně, vostatní už spěj. Za chvíli na chebský občany vlítne Vořech, aby celou Summer Sagu oficiálně ukončil. Sedíme po střechou u stanoviště mistra zvuku – já, Aran, Ganjalood, Lieschen a Minimální si pakuje serepetičky. Vodved hustej kus pořádný voe práce. Tak nějak chceme pokecat, napít se (neni čeho), vydechnout… ale nakonec z toho nic neni. Deme spát, za chvíli nás čeká úklid.

Půl osmý je příšerná hodina, ale všichni tomu rozuměj a všichni jsou moc hodný a skvělý a ochotný a strašně pomáhaj. Za hodinku neni po sobotnim večírku ani památky. Aran mi ukazuje ty dravce, co tam šéfujou mladý hned naproti pódiu. Včera vodletěli a dneska se zase vrátili. Je mokro, zima, ale takhle po ránu svítí sluníčko. Happy end jak hovado.

Díky moc všem.

fotky cucka