Starý hipízácký vykopávky pt. 3: Stray
Dale Cooper 17. 2. 2009
STRAY
V dnešních Starejch hipízáckejch vykopávkách se tentokrát přesuneme do Londýna. Stray se dali dohromady už někdy v roce 1966, kdy se čtyři mladý londýnský floutkové rozhodli založit kapelu. Jejich věkový průměr byl tehdá 14 let a všichni chodili do Christopher Wren školy. Po výměně původního bubeníka, který se rozhodl jít jazzovou cestou, a jehož místo obsadil Richie Cole, se sestava ustálila na Steve Gadd – vokály, Del Bromham – kytara, Gary Giles – baskytara, a již zmiňovaný Ritchie Cole na bicí. Nedlouho poté začali regulérně koncertovat po londýnských klubech, aby se o tři roky později (1969) dostali na pozici předskokana tehdy už populárních The Groundhogs v londýnském klubu Southall Farx. Jejich vystoupení přesvědčilo nejen publikum, ale také Transatlantic Records, a ti tak podepsali smlouvu s kapelou, jejíž průměrný věk byl 17 let.
Stray byli velmi plodným seskupením, už na konci roku 1970 přichází se svojí debutovou deskou, která byla jednoduše pojmenována Stray. Předvádí zde tvrdý psychedelický rock s tím, že už jde slyšet směřování k jejich pozdějšímu smyslu pro melodii a hard rock. Hned v březnu roku 1971 přicházejí s dalším vynikajícím albem Suicide. To bylo jasným a logickým krokem, který předcházel nejdůležitějšímu albu jejich kariéry. A tak začátkem roku 1972 přichází s deskou Saturday Morning Pictures, která je tak trochu nedoceněnou revolucí tehdejšího psychorocku. Kvůli téhle desce jsem taky Stray vybral pro tenhle třetí díl. Budu vás napínat a dostanu se k recenzi alba až ke konci. I přes - z dnešního pohledu - obrovskou důležitost tohoto alba v rockové historii, a i přesto, že se Stray objevili dvakrát na populárním Reading festivalu, i přesto, že hojně koncertovali a předskakovali takovým jménům jako The Groundhogs, Ten Years After, Status Quo, Black Sabbath a později i Kiss, nikdy se jim nedostalo komerčního úspěchu. Jednou z dalších věcí, které dělaly ze Stray progresivní a novátorskou kapelu, byly taky jejich živé vystoupení. Jako nikdo jiný v té době používali na pódiu pyrotechniku... Světlice, rakety a prskavky létaly vzduchem. K tomu se váže i velmi populární a úsměvná historka z prvního vystoupení Stray na Reading festivalu v roce 1971. Protože měli jít na pódium jako poslední kapela toho večera, někdy hrubě po půlnoci, rozhodl se jejich pyrotechnik, že udělá něco speciálního. Nakoupil všelijakou světelnou pyrotechniku a hlavně hromadu světlic. Jelikož se festival odehrával u moře, jejich show povolala do stavu pohotovosti celou námořní záchrannou flotilu, která šla po směru světlic a hledala námořní katastrofu. Po incidentu poslali Stray zachranářům omluvu:-). Rok 1974 je pak ve znamení personálních změn. Přichází druhý kytarista Pete Deyer, aby hned na to odešel zpěvák Steve Gadd a nechal tak uprostřed nahrávání desky oba kytaristy nazpívat hlavní vokály. Stray zůstávají bez zpěváka a po americkém turné se Spirit a Canned Heat a následném domacím turné s Kiss se kvůli finančním problémům rozpadají. Na závěr jedna informace, která by neměla uniknout fanouškům Iron Maiden. Ti totiž náhrali Stray coververzi All in Your Mind, kterou umístili na B stranu svýho Holy Smoke singlu.
STRAY
Saturday Morning Pictures (1971)
A tak, jak už jsem psal, začátkem roku 1972 přichází Stray s deskou Saturday Morning Pictures, která je tak trochu nedoceněnou revolucí tehdejšího psychorocku. I přesto, že jejich dvě první desky byl více méně klasickej psychorock, na Saturday Morning Pictures se rozhodli Stray více experimentovat. Ale nesměřovali ani tak do alternativních vod, ale víc do možná až komerčních. Vytvořili tak na tu dobu unikátní album. Kombinování hutného zvuku heavy kytary, akustické kytary, kláves a ženských doprovodných vokálů nebylo na tu dobu moc obvyklé. Stray tímhle albem posunuli svůj psychorock do vod ranného hard rocku, z řetězu utrženého boogie se špetkou country. Zní vám to asi divně, ale funguje to!!! Tahle deska je hitová jako prase, zaryje se vám pod kůži a už nepustí. Občas koukám, když začne hrát samotná kytara a basa, jak tvrdej ten zvuk je, a jak moc mezi těma zpěvnejma slokama a aranžema na akustickou kytarou, jsou Stray vlastně heavy. Písníčky jako Our Song, Move That Wigwam, Live It Out jsou fakt pecky. Slyšel jsem tohle album tak padesátkrát a pořád mě neomrzelo. Není prvoplánový, má hity, ale je to všechno složitější než refrén, sloka, refrén, sloka. K vydání týhle desky se váže bizarní nápad jejich labelu na release party. Transatlantic se rozhodli uspořádat koncert k vydání Saturday Morning Pictures, který se měl odehrát sobotního rána v Rainbow divadle ve Finsbury parku. Začátek koncertu byl stanoven na 9:30 a i přesto, že samotní Stray se k tomuhle nápadu nestavěli moc pozitivně a nečekali, že by někdo tak brzo ráno vyrazil na koncert, Rainbow divadlo se zaplnilo k prasknutí a kapela tak mohla s nejlepším pocitem odehrát celé album.
Stray je jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Vinylový verze jejich alb bude asi docela těžký sehnat, protože jsem žádný reedice zatím neviděl. Pokud vám ale nevadí CD formát, Sanctuary records v roce 2006 vydali všechny jejich alba. Daj se lehce sehnat i v některejch pražskejch krámech. Zkuste si poslechnout aspoň tuhle desku, stojí fakt za to.
Dale Cooper