Silver Rocket

Shellac očima Joba

Jako zastydlej přizdisráč, kterej dokáže vymáčknout svůj názor jen pod soustavným tlakem, jsem dlouho odolával výzvě napsat něco o Shellac. K hlavnímu důvodu se totiž ještě přimotal dojem, že všechno podstatný o tomhle Atlantisu nezávislý hudby k dnešnímu dni zaznělo v Nejchytřejších kecech. Když už ale Rasťo rozjel petici za pětiletku uzavřenou další deskou, pak nemůžu mlčet. Málokterej masiv rockový hudby přitahuje tak magneticky, že se ani s kvalitně pěstovanou netečností neodpoutáte. Shellac tohle uměj na výbornou. Slovo fandů dlouhohrajících desek teda zaznělo, ale co teprve singly!!! V dobách, kdy ještě Maximum Underground sídlilo v Jilský a Max se staral o pravidelnej přísun sedmipalců, se nešlo minout s ípkem The Rude Gesture, A Pictoral History.




Věřte, je těžký se nestat fanatickym fanouškem kapely, která pašuje špinavý zvukový záškodnictví v ručně dělaným, speciálně vyseklym obalu. Tam se taky dočtete všechno podstatný o technologii nahrávání, ale teprve až se zlověstnym bzučením kytary v úvodní The Man Who Invented Fire mozku dojde, jak velkou věcí tahle grupa audiofilů je. Ten singl nemá slabou chvilku, dokonce i v momentech, kdy Todd zjednoduší velký chvíle speciálně vybuzenejch přechodů dle receptu samotnýho Steva. Marš minimalisticky dávkovaný kytary, přesto podivně pompézní, sestupuje morkem kostí mrazivě až k samotnejm kořenům rockový muziky. Cokoliv vás v tu chvíli napadá, je vedle skutečnosti roku 1993 zachycený na půlpalcovym ampexovym pásku nicotný. Z Teska je budoucí zřícenina a ze mě znovuobživlá bytost, smějící se vlastní pošetilosti. Nevěřící Tomáš šel sice hodně napřed, brzo ale následoval singl Uranus. Stejný balení, snad ještě působivější obsah.




Doris = jedna z nejlepších písniček všech dob navazuje na Big Black někde tam, kde předtím duněla veleúchvatná hymna Jordan, Minnesota. Pocta barový zpěvačce s drtivym refrénem nenechává na pochybách, že jde o životní lásku. Miracles happen, when Doris sings..., Wingwalker pak uzavírá úvodní kapitolu ročního zkoušení a nahrávání. Tekoucí písky, víra v samoozdravnej proces. Pak tu je Shellac record #3, The Bird is the Most Popular Finger, která nabízí kromě vrypu The Admiral z At Action Park taky verzi Pull The Cup pojmenovanou XVI. Celý to zní, jako když se kapela nudí při věšení velkýho prádla v sušárně. Weston protáčí místo strun svý basy rafičky babiččinejch stolních hodin. Uhrančivá je i předělávka od AC/DC Jailbreak, při který stojíte na špičkách a recitujícího Steva necháváte zadírat struny do vnitřku hrudníku. Patos? Možná při vzpomínce na to, co nás k sobě přivedlo s Medem. Jo, byl to tenhle příspěvek od Skin Graftu na téma „Vzpomínáme na Ejsíky“ 1 až 4.




Šelakový království boží se pro mě osobně uzavírá dvanáctipalcem The Futurist, předzvěstí „art-rockovýho“ díla Terraform. Dárek pro sedm set a devětasedmdesát kamarádů jsem si nahrál na kazetu díky nejmenovanýmu pánovi, a pak se nestačil divit, jak je možný, že jsou to jen dva opusy, znějící jako když zapnete náhodnej výběr při poslechu Terraform. Divotvůrci tady zněj šíleně: je to tanec, víc kazačok než strojowaltz, ale „maká to“ (slovama Bugrra). Na zítřek mám jasnej plán – přijít včas, stoupnout si co nejblíž pódiu, uždíbnout z merche a doufat, že prohodím s Bobem aspoň slovo. A doufat, že to slovo se stane začátkem hezkýho přátelství...