Silver Rocket

Die Princess Die očima Bourka

Bourek 20. 4. 2007

Nevim, jestli to děláte stejně, ale asi jo. Já když se někam chystám, tak si vždycky představuju, jak to proběhne, do nejmenších detailů. Třeba když jedem někam hrát, kde jsem nikdy nebyl, vymejšlim si, jak to tam asi bude vypadat, kolik příde lidí, jak budou reagovat, jak bude vypadat zvukař, co se bude dít po koncertě... a vždycky je to jinak (a tim nemyslim to, že si představuju narvanej sál v euforii a nakonec jsem rád, když mi jeden z těch deseti přítomnejch řekne, že to byla "pohodová muzička, chlapíku"). A protože nemám zas tak bezbřehou fantazii, skládám si svoje nový kluby, nový koncerty i nový kamarády z těch, který už mám okoukaný.



Je to kapku iracionální, a dost zavádějící - jako ostatně všechny pohledy "...očima".

Když jsem si poprvé pustil desku Die Princess Die, vzpomněl jsem si na úplně jinou kapelu, navíc v souvislosti, která navíc neni ani trochu relevantní. Ale i když jsem Lions Eat Lions sjížděl víc a víc, nepřestávala se mě ta vzpomínka držet - naopak, vybavovaly se mi všechny detaily toho večera, kdy jsem na poloprázdný sedmičce viděl The Chinese Stars a já jsem si Die Princess Die začal představovat trochu jako jejich klony. Prvotní vizuální asociace s hodnejma klukama z This Aint Vegas, kterou jsem si vytvořil na základě nesmyslnýho přiřazení obalu Lions Eat Lions k oranžovýmu tričku TAV, který mi ukradli v Bratislavě, se vypařila v podstatě hned - ale to nezajímá ani mě.

Takže tady je ta moje vzpomínka: Je to asi tak tři roky, jsem línej to hledat. Hráli jsme před The Chinese Stars s Emems, takže jsem měl dobrou pozici je pozorovat. Přijeli čtyři chlápci v koženejch bundách, naprosto nezapamatovatelný kamenný ksichty, něco mezi Clintem Eastwoodem a ukrajinskejma dělníkama. Mám pocit, že dorazili trochu pozdě, takže ani nestavěli před našim koncertem svůj backline, nechali to až na potom. Zvláštní na nich byla jedna věc - nebavili se vůbec s nikym, bůhví jestli vůbec pozdravili. Jasně, takovejch kapel taky pár je, jenže tohle bylo jiný. Oni se totiž nebavili ani mezi sebou. To nebylo jako krutá rasa, jak jsme viděli v backstage na Sedmičce i v Akráči - tam má každej svůj notebook a potichu si počítá. The Chinese Stars si tam prostě sedli a koukali do blba, neřekli prostě ani slovo, nešli kalit, nic takovýho. Seděli a mlčeli, pak odehráli šílenej koncert a zase mlčeli. Bylo to fascinující.



Netvrdim, že Die Princess Die jsou podobnej asociální model. Ale zdá se mi zajímavý, že ve mě vyvolali vzpomínku právě na tenhle večer. Těžko říct, jestli je to v těch skřípajících kytarách, zpěvákově kvílení, nekompromisní a geniálně primitivní rytmice a nebo v takovym neodbytnym pocitu, že jejich muziku prostě nejsem schopnej nikdy pochopit v plný šíři, i když se mi strašně líbí. Ne proto, že by byla tak důmyslná a chytrá, ale proto, že je úplně jinde. Zavřená ve světě, kde se nemluví, protože už neni co dodat.