Silver Rocket

SRSS očima Tondy

ÚV SRR 15. 8. 2010

Když to tak vezmu zpětně a kolem, pořád si nejsem jistej, jestli se mi to nezdálo. Byl jsem na obou ročnících v Byšicích, byl jsem na Točníku, byl jsem okouknout žlutej autobus, byl jsem na Střeláku, jen když byla Bukovina, musel jsem bejt bohužel jinde. Ale nikdy – a to slovo bych podtrhnul – jsem neměl pocit něčeho tak nezvykle reálnýho i nereálnýho zároveň. Všude, včetně druhejch Byšic, který vyvolaly řadu debat a zjitřenejch emocí, jsem se cejtil dobře a měl z toho dobrej pocit. Ale tady to bylo nějak jiný. Jako bych na to koukal zvenku. V poslední době (možná že už dost dlouhý době) se cejtim jak v Sisiho Bramboračce, takže je skvělý, když to je občas jinak. Což tady bez debaty bylo, takže bezva, že se mi alespoň částečně podařilo u toho bejt. Mohl bych děkovat horem, dolem, stejně by to byl jen zlomek skutečnosti.

Shodou různých okolností jsem ani jsem nečekal, že bych to zvládnul od začátku, ale vymklo se mi to časově z rukou totálně, a i díky asi hodinovýmu bloudění Brnem jsem dorazil až zhruba na druhou půlku celýho toho maratonu. Na saturaci uší, který z principu nezatěžuju špuntama, to i tak stačilo. Jasně, že mě mrzelo, že jsem asi po dvacátý třetí prošvihl Transwaggon, nebo že jsem neslyšel, kam se posunuli Zlato a nafta. Chvíli jsem se zorientovával v Labyrintu, ale díky potěšujícím pevným bodům ve vesmíru, jakými jsou Záhoř s pokladnou, táborská novomanželata, stoický klid pánů z Fetch! nebo měsíček pochopitelně již zcela nestřízlivého Bugrra, se vše ustálilo.

Kapely – a to už jen opakuju to, co asi budou říkat všichni – byly skvělý všechny. Každá malinko jinak. Bylo by snadný to s tím zamáznout a vyhnout se detailním pohledům. Ale proč? Kaljeka byla jedna z těch, o kterých jsem donedávna neměl tušení. Vynikající tlak, skvělý nasazení a pro mě asi poslední hřebíček do rakve stále přežívajícího pochybnýho názoru, že holky-rockerky je potřeba brát jinak než kluky, totiž s rezervou a určitou tolerancí. Takový to povýšený „na holky je to dobrý“, z čehož bych občas blil. Kapel, který by byly (pokud jsou vůbec schopný si to přiznat) rády, kdyby jejich (mužskej) bubeník byl aspoň z dvou třetin tak dobrej jako bubenice Kaljeky, znám ne dvě nebo tři, ale desítky. Fyzickej zážitek. Bumfrang 3 mě nedávno – po tom, co jsem je na pár let ztratil z obzoru, totálně zaskočili svou skvělou třetí deskou, takže tady to bylo s velkým očekáváním. To ovšem zůstalo kdesi v dáli. Měl jsem pocit, že jejich set trval asi deset minut. Panika: „Ježiš oni už končej? Proč? Vždyť to je tak dobrý?!!“ Až na výjimky to nebylo o závodní rychlosti, hlasitost byla jen bonus a šlo by to i bez ní, a ta radost, zřetelná i z toho, jak kluci po sobě házeli škleby, byla všudypřítomná. Skoro nikomu ze známejch z jinejch hudebních kruhů, jsem o tom, že jedu na tuhle akci, neříkal. Asi by na mě koukali jak na blázna – kvůli pár českejm kapelám (jsem sám, komu se zdá, že to je pro některý rádobyhudební fanoušky, dneska už skoro nadávka?) jet několik set kiláků? Ale zpětně si řikám, že kdybych tam jel jen kvůli jediný z těch kapel, stálo by to za to.

Raketový spád večera měl i negativum – chvilku se člověk zakecal u baru nebo jinde, a už přišel o půl setu. Mně se to stalo u Calvery. Což bylo blbý, protože ta druhá půlka, co jsem z chodbičky sice neviděl, ale jen slyšel, opět byla zralá jen na superlativy. Tomuhle já řikám moderní písničkářství – žádný kňourání, a po svým. Zutro mi z nahrávky připadli zajímavý, ale upřímně: ke zdi mě to nepřišpendlilo. Jenže moje teorie o tom, že u mnohých se invence pozná už z názvu a dřív nebo později se někde projeví, zafungovala i tentokrát. Čili nejen oblíbený filmový hrdina, ale i v podobě kapely na živo mě to bavilo dost. Barytonová kytara je čortův nástroj, skutečnost, že členům už bylo -náct před hezkými pár lety, taky o něčem vypovídá. Ve dvaceti má totiž energii a nápady skoro každej, ale všichni, kdo začínají ve věku, kdy mnoho jiných končí, mají můj obdiv. Zase jinak, zase po svém, zase dobře. Or na závěr. Nedávno mě při prvním setkání s jejich muzikou v Matrixu úplně odbourali – taková koncentrace názoru, nápadů, nesnahy dělat to jako všichni a energie potkávám nově tak jednou za rok. A ani podruhé to nebylo jiné. Mazec, dynamika, tlak, výborná tečka.

Všechno to ten večer prostě do sebe zapadlo. Prostor, lidi, u kterých se smazávalo, kdo dává a kdo bere, atmosféra, muzika… A ještě jedna věc mě u toho napadla. V půlce sedmdesátých let, tedy době, kterou z těch lidí, kteří tam byli, asi tak 90% nepamatuje, byla v tomhle státě situace taková, že se lidi zavírali do vězení jen za to, že si chtěli hrát svoji muziku a neobtěžovali se žádat o povolení. Jinejm zase někdo „náhodou“ zapálil barák za to, že v něm udělali soukromý koncert. Tehdy vznikl i text nazvaný „Zpráva o třetím hudebním obrození“. Popisuje situaci, kdy část lidí pochopila, že pro to, co je baví, musí něco udělat a operuje s pojmem „Chození na hory“. Jsem dalek současnou situaci stát vs. alternativní kultura srovnávat s tou tehdejší – dnes je to nepoměrně snazší, tlak systému je ve srovnání s tím tehdejším zanedbatelný, a hrát v podobný kapele neznamená pravidelné návštěvy policejních služeben, jako tehdy, ale přesto je skvělý, že i lidi, kteří ten tehdejší model nepamatují, si našli hodně podobný způsob fungování, hájení si svých zájmů i ochotu obětovat některé nabízené výhody výměnou za svobodný prostor. Jestli totiž tahle brněnská akce nebyla současnou „Cestou na horu“, tak pak už fakt nevim.

fst