Silver Rocket

SRSS - STEVIE BRUFEN: Spaste naše duše

Bourek 2. 8. 2010

"Pochopil jsem systém, že to, co vnímáš a píšeš, začíná místem, kde to vnímáš a píšeš", řiká Idea, můj kámoš ze Zlína, a já mám pocit, že v případě STEVIE BRUFEN je potřeba začít právě od reálií. Toro a Palo (znáte je jako rytmickou sekci kapely Fiat Eno) jsou z Třince - nečekám, že víte, kde to je, ale koukněte se na mapu. Víc na východ už máme jenom pár zapomenutejch vesnic a bejvalej hraniční přechod. Všechno tu stojí a padá s kolosem Třineckejch železáren, který určujou i strategickej význam a polohu města na politickogeografický mapě Evropy. Jinejma slovama, každýmu v Třinci a okolí je jasný, že až to praskne, tohle město bude první, který Poláci jako prodloužená ruka Ruska zaberou a vypleněj - však se taky o celej třinecko-těšínskej region vedly mezinárodní spory už od doby tatíčka Masaryka až do roku 1958. Neni divu, že statistika ukázala Třinec jako nejreligióznější oblast Český republiky, aka "co už nám na tom světě zbejvá."

S Ostravou v čele je celej ten slezskej region dost zvláštní. Ošoupaný, ale přece jenom pozlátko, taková ta urputná snaha mit nějakej význam a přínos, možná nostalgie po starejch dobrejch časech, kdy haviři a hutnici jezdili po fajrontu domu taxikem - počínaje Ostravskym logem, přes bardy Nohavicu a Krajča, fenomén Deniku Ostravaka, bublina Stodolní ulice, nebo nenadálej a pofidérní úspěch umělců z Třince při cenách Anděl, dirigovanejch, ehm, z vedlejšího Těšína… je to celý divný, když všichni víme, že Slezsko v podstatě vede republikovou hitparádu všeho, co se dá shrnout pod lakonický termín CELÉ ZLÉ. Nezaměstnanost, drogy, neonacismus, hooligans Baníku, ekologická katastofa a nulový vyhlídky. Z temnejch ulic dejchá nihilismus a beznaděj a málokdo se ještě nerozhod, jestli ředidlo, pervitin, nebo pomalá a dlouhá smrt chlastem. 

Nic neni jen tak, pro nic za nic. Hodně mi toho právě došlo, když jsem loni v listopadu v těšínskym Liberté viděl STEVIE BRUFEN (dvě hodiny předtim, než majitel klubu začal házet po hostech popelníky). Když začli hrát, bylo to šílený. Dva divný kluci, jeden s počítačem a mikrofonem, druhej s klávesama. Hrubej zvuk, strašně nahlas, úplná tma, jenom blikající stroboskop. Najednou se mi vrátil čas do roku 1995, kdy jsem fascinovaně zíral v nějakym vojenskym prostoru na freetekno soundsystém, uhranutej nečekanou a spontání hrubostí, bezprostředností a jinakostí toho zážitku. Jenže tohle v Liberté nebylo techno. Byla to nesmyslná kombinace coververzí soundtracků z béčkovejch akčních filmů a náboženskýho karaoke v nějakym jihoslovanskym jazyce, neuchopitelný a nekompromisní a přitom pro mě osobně něčim tak strašne blízký. A pak jsem se kouk na to peklo kolem sebe a najednou mi to došlo, a jako bych najednou pochopil i tu Stodolní ulici, tři vykřičníky a kvazipoezii Richarda Krajča. Je to všechno ÚNIK.

Těch pár kapel, kterejm tady řikáme punková scéna, spojuje jedna věc: řikáme si o nich, že jejich hudba a texty jsou výpověď, reflexe reality. Možná je to těžký pochopit, ale v případě STEVIE BRUFEN tohle vůbec neplatí. Už samotnej materiál se kterym Toro a Palo pracujou, neodráží skutečnej svět. Béčkový superhrdinský filmy, středomořská idyla, křesťansky fanatickej optimismus, i ten jazyk, o kterym pořád nevim, jaká kurva srbochorvatšina to je - nic z toho neni třinecká realita. Je to její přesnej opak: lepší svět, plnej naděje a věcí, kterejm se ani nechce věřit, ale který jsou pořád hmatatelnějši než sny. Je to způsob, jak aspoň na chvíli zapomenout na ten posranej život ve stínu Třineckejch železáren, mezi klukama, co místo do práce a do školy choděj na autobusák s flaškou ředidla, v rozvrácenejch rodinách na rozpadajícim se sídláku, kde když je pod mrakem, se nedá dejchat. Ale s intenzitou, jakou to STEVIE BRUFEN provádí, to neni jenom obrana nebo eskapismus. Je to víc, signál SOS. Spaste naše zatracený duše.