Inkvizice: MS 2006
Tak jo, normálně to nedělám, ale asi nastal čas přeci jen podpořit upřímnou a řízenou nenávist ÚV SRR vůči všemu, co sami nepořádaj nebo nevydávaj, a přilejt něco nakvašenejch žaludečních šťáv do sekce na těchto stránkách asi nejkontroverznější. Zpočátku bych ještě rád zdůraznil, že níže uvedené je čistě můj osobní pohled na věc a ne žádnej námět na sofistikovanou a odbornou polemiku, takže předem upozorňuju, že mě vaše případné reakce a komentáře nezajímaj a děte s nima do prdele, laskavě.
Ve středu proběhlo druhý semifinále, zbejvaj ještě dva zápasy, ale už teď je zcela zřejmý a nad slunce jasný, že tento tolik opěvovaný a monstrózní megastroj na prachy s prostým a neškodným názvem „World Cup“ stál pěkně za hovno a byl asi nejhorší, co sem viděl od MS v roce 78 v Argentině. A to jak po sportovní stránce, tak i po stránce fair play, nemluvě o mediální. V neděli bude finále a bude v něm naprosto odpornym stylem hrající Itálie, která bezostyšně postoupila nafilmovanym pádem a penaltou v poslední minutě („…ty vole, ta byla přísná!“) proti Austrálii, kterou nařídil španělskej rozhodčí. Jo, bohužel ta samá Itálie, co naprosto vygumovala tu zoufalou partu našich (teda sparťanskejch, takže vlastně jejich) zlatejch hochů.
U těch bych se s dovolením na chvilku pozastavil. To, co tenhle soubor sběratelů hodinek a neprosto dementních účesů předved, bylo utrpení a pro natěšeného a neustále stejnými rozhovory (donekonečna omýlanými) namasírovaného průměrného českého fanouška spíš očistec než zábava. Naprostý podcenění Ghany, o který si zřejmě vsichni včetně opěvovaného a moudrého stratéga s výrazem zmoženýho indiánskýho věštce počasí mysleli, že včera slezli ze stromu, a že vše je jen otázka výše skore. Nepochopitelně nekritický hodnocení jednoho z nejhorších „útočnejch hrotů“ (Pavle Fořte, veřejně se ti omlouvám), co sem kdy od žáků viděl (včetně sebe), kterej „…odved obrovskej kus práce…“ (kde, proboha ?). To byl výsměch dresu se lvíčkem na prsou. Chudák Šoula, který ospale bloumal po trávníku. Nedoběh by ani stojící kolotoč a hráče s jeho technickými „finesami“ bych nechal vystřídat i v přípravce. Samozřejmě, že se nám zranil Jenda, tenhle českej fotbalovej Shreck a prima férovej boreček, kterej byl ale celou sezonu mimo, takže nepochopim, proč se za něj nenašla adekvátní náhrada, když nebylo vůbec jasný, zdali šampionát vůbec stihne.
Ano, mívali jsme ještě jednoho solidního šutera, ale ten se, poté co zazářil před dvěma lety v Portugalsku, zaměřil spíše na budování svojí vizáže bratislavského džigola, a více než obávaný vigantický expres připomíná poslední měsíce zapomenutý uhlák na překladišti v Porubě. Jistě, i on byl, bezpochyby velmi bolestivě, zraněný, ale zato rozhodně nejlépe opálený. Vzpomeneme-li Jardovu hokejovou lahůdku v podobě přihrávky století na rozjetého Růču ve finále loňského MS ve Vídni a uvědomíme-li si, že tenhle skvostný kousek předvedl se zlomeným malíčkem, musím se nutně zeptat: "Fakt takhle moc, Milane?"
Naše obávaná moravská hradba, jak sami sebe tihle bodří obranáři z vesnic okolo Gottwaldova přezdívají, připomínala svou zmateností a nekompaktností hejno vyplašenejch koroptví, a náš kapitán byl opravdu, ale opravdu nejhorší hráč mistrovství... Ještěže alespoň sám Grande Paolo odvedl to, co se od nejlepšího hráče světa očekává, i když by si mohl odpustit ty teatrální holčičkovský šaškárny.
Vynikající a za výkonem Brücknerova mdlého ansámblu nikterak nezaostávající byl i výkon komentátorů veřejnoprávní stanice a jejich spoluodborníků. To, že je Čapek, tenhle George Clooney našeho sportovního zpravodajství, naprostej kokot a spolu s Martinem Zellerem a Pavlem Andělem nejžhavější kandidát na rozbití držky zmrzlou opratí, je věc poměrně jasná, ale že se mu budu omlouvat při poslechu naprosto nehoráznejch blitek od pana světových rekordů Svěceného, to mě ani ve snu nenapadlo. Jeho parťák a z obou bratrů Haškových ten větší looser ještě bohužel nezaregistroval, že Jugoslávie už zmizela ze školního atlasu snad i v bangladéšských vískach a naprosto bez jakéhokoli uzardění řikal “Jugoslávci“ jak Srbům, tak Chorvatům. To Táborského „Rusové“ zaznělo na adresu Ukrajinců pouze dvakrát. Naopak mne velice mile potěšil Luboš Kozel a standard si odpracoval i Míra Bosák a jeho minuta ticha za postupové naděje Ukrajiny mě fakt dostala do kolen. Bravo!
Na adresu vedení naší výpravy, potažmo celého ČMFS se hodí snad jen přání, ale zato do srdce: Nažerte si až k prasknutí ty vaše VIP teřichy a vyserte se na obyčejný fanoušky, my se pudem mrknout stejně rači na naší ligu, páč to je alespoň zážitek.
Cecil
