Inkvizice: Chlastání v kapele před koncertem
Tak jo. Znáš to. Konečně ses dokopal k tomu, že už svou milovanou muziku nechceš jen poslouchat, ale taky tvořit. Většina z vás ví, ať již z vlastní zkušenosti, nebo od kámošů, kolik práce, času, nervů a dalších věcí tě dělí od téhle chvíle až po tu, kdy už si jste s kámošema z kapely jisti, že to, co pidláte, tvoříte a smolíte ve zkušebně není úplný trapas a bylo by fajn konečně doopravdy zažít ten pocit, kterej jsi dosud jen okukoval u již hrajících kapel, které máš rád. Vylézt před lidi a napálit to do nich!
Nemá asi cenu popisovat všechno to úsilí, které tomu předcházelo. Všechny ty brigády a šetření peněz na aparát, struny, nástroje, blány, činely. Všechny ty nervy kolem shánění zkušebny, shánění nových členů, když basáka najednou napadne, že sedění v putyce je mu milejší, než kapela. Stokrát překopaný první song, který nakonec stejně vyhodíte z repertoáru, protože vám po sto prvém přehrání přijde debilní. Vy ale jedete dál a pak je ten den tady.
Přijdeš do klubu, pozdravíš se s kámošem, dáš si pivko, jdeš očíhnout zrovna hrající kapelu a jseš trošku roztřepanej, protože za chvíli tam budeš stát taky. "Hele, hoši, pojďte, už budete hrát," slyšíš najednou jako ve snách od týpka, co tuhle dnešní bizarní undergroundovou seanci pořádá. Mrkneš na kámoše, začínáš ladit a zvučit, naposledy zkoušíš zahnat trému a taky si připomenout místa, kde jsi na zkouškách nejvíce chyboval. Jenže, něco najednou neklape. "Kurva, co to je?" říkáš si, když s hrůzou vidíš jednoho z vás. Jednoho z členů té zamrdané kapely, do které jste spolu dali tolik energie.
On se totiž klátí k místu hraní nadrán jak to hovadí. Přijde a má blbý řeči a fórky. Když se má nazvučit, neví ani, kde má kejtru. Nějak se nakonec dá všechno dohromady a začínáte hrát. Ty už ale v té chvíli víš, že je to v píči. Ty měsíce dřiny, shánění zkušebny, novejch členů, donekonečna hraní těch pár songů, které zatím máte, aby byly co možná nejdokonalejší. Ta poloviční hluchota ze zkušebny, jak se každý snaží svůj apec hrát co nejhlasitěji, aby se slyšel, a ve finále se většinou stejně neslyší pořádně nikdo, protože ty předpotopní krámy, na které jste zatím stihli našetřit, prostě nikdy pořádně hrát nebudou.
Je po hraní. A další možnost si to zase užít přijde třeba až za pár týdnů, nebo dokonce měsíců. Teda, pokud se na to nakonec nevysereš, pokud to ten ožralej magor, co dneska akci takhle zkurvil, neudělá znovu, nebo pokud místo něj neseženete někoho jiného.
Dámy a pánové. Kalení na koncertech je parádní věc. Po koncertě, který se jakž takž vydařil, úplně nádherná. OK. Nějaké to pivko na uklidněnou a povzbuzení před hraním možná taky není k zahození, Ovšem jen do určité meze. Viděl jsem třeba i totálně rozbité L´Point, kteří se v Bedrunce málem ani nemohli trefit káblama od kytar do komb. Jenže oni potom hráli! A jak! Ale vy, co ještě nejste vyhraní, serte na chlast před hraním. Ušetříte si tak nejeden trapas, hádku s ostatníma v kapele, posměch okolí a znechucení nad vším tím parádním, co dělá kapelu kapelou. Když už do toho jdete naplno, nestaňte se nakonec čuráky. Ona vám to energie z hraní i hudba samotná stokrát vynahradí a vrátí.
Na zdraví!
Mimochodem, autor tohoto povídání je občasný alkoholik, takže ví, o čem píše. To jen tak na okraj Na zdraví!
Richard
