Silver Rocket

Torr versus Aran

ÚV SRR 15. 2. 2012

Kdo si myslíte, že je větší odborník na New Model Army? Torr nebo Aran? A kdo je větší srdcař? Najdete fundovanou odpověď v tomhle rozhovoru? Aran je předskokan nedělního koncertu Justina Sullivana a Deana Whitea na Dobešce, ale Torr je z Kanady. Dozvíte se i něco navíc?

Torr: Mám jasný obraz v hlavě, jak jsi byl mladý a chodil všude s NMA v sluchátkách. Úplně jasně cítím, jak jsi tu hudbu prožíval.

Aran: No, to je pravda. Ale já jsem mladej pořád a s NMA ve sluchátkách chodím často i teď, takže se toho zase tolik nezměnilo.

Torr: Ale jak jsi to prožíval? Já si úplně přesně pamatuju, jak jsem poslouchal The Ghost of Cain třeba, mělo to na mě v tom věku docela velký vliv.

Aran: "The Ghost Of Cain" je čoveče moje nejmíň oblíbená deska NMA, fakt... Já jsem se jako první zamiloval do "Impurity", byl to jeden z prvních "punkovejch" vinylů, co jsem si koupil po roce 1989 v Německu, když se otevřely hranice (další dva byly "Combat Rock" od The Clash a "Live At Paradiso" od Bad Brains). A prožíval jsem to tak, že mi to úplně změnilo pohled na hudbu - před tím jsem si ani nedovedl představit, že by muzika mohla bejt tak silná, naléhavá a mocná. Mimochodem - na "Impurity" jsem se v podstatě naučil anglicky. Přeložil jsem si všechny texty a zkoumal to pořád dokola. Chápeš vole, mě bylo tenkrát 15 let a miloval jsem punk. A NMA splňovali moje "rebelský" měřítka a zároveň zpívali o věcech, o kterejch se v punku prostě jinak moc nemluví... Když se na to podívám zpětně, tak žádná kapela ani hudební styl už mi nepřevrátily svět tak vzhůru nohama, jako tenkrát NMA.

Torr: Právě, zdají se mi strašně zajímavý ty psychologický momenty nebo jak to říct, víš? Patnáctiletý kluk z Československa, rok 1989, a poslouchá dokola texty typu, "The rains move in eastwards / In waves of succession / Drawing lines of grey across the sky / With history just as close / As a hand on the shoulder / In hunger and impatience we cry / There must be something better, something pure / And the call it is answered / From the caves to the cities / Come the dealers of Salvation on Earth / Revolution forever / This purity is a lie." Popsalo to pro tebe vůbec to, co se dělo v společnosti v té době, nebo sis vůbec to nespojoval? Ptám se, protože já pořád hledám v textech kapel, který poslouchám, nějaký vysvětlení, podporu, soustrast. Zvlášť když jsem byl mladý punk, a společnosti jsem nerozuměl, a ona nerozuměl mně.

Aran: Musím říct, že jsem si to vůbec nespojoval se světem okolo. Jedinej text na "Impurity", kterej jsem vnímal jako jednoznačnej popis toho, co se tenkrát dělo se světem, byl samozřejmě "Get Me Out." Jinak jsem NMA ze začátku vnímal hlavně jako neuvěřitelnou oporu při snaze vyjádřit / formulovat vlastní pocity (ale to si uvědomuju až teď, když se na to ptáš). Je ti patnáct, nemáš holku, svět se ti mění před očima, začínáš se cejtit trochu dospělej... Do tý doby byly moje pocity dost jednoduchý a přímočarý, a punk je za mě formuloval dostatečně srozumitelně. NMA mi ale asi pomohli podívat se i dál.

Torr: Asi víš, že teď Nelson odešel z kapely. Pamatuju, že někdy jsi říkal, že tvůj sen by byl hrát na basu v NMA. V jeho tiskovce ohledně jeho odstoupení je tahle věta: "Before joining New Model Army I never thought bass playing was very exciting: I changed my mind after the first rehearsal." Vysvětli člověku, který ani nemá baskytaristu v kapele, co tím myslel.

Aran: Basová linka je u New Model Army strašně, strašně důležitá... Asi je jasný, že zaregistruješ basovou linku u kapel jako Deverova chyba, Primus nebo Nomenasno, kde to na base stojí. Ale už je těžký si vybavit, co hraje basa třeba na albech Neila Younga nebo kdekoliv jinde, kde to je postavený na PÍSNIČKÁCH. Nelson ale dokázal, že lze vymyslet výraznou a nosnou basovou linku, aniž by rušila písničku. Jeho basa je melodická, neuvěřitelně přesná a vynalézavá, ale nestrhává na sebe víc pozornosti, než je nezbytně nutný. Spolu s Hookym z New Order a Joe Lallym je Nelson můj bezkonkurenčně nejoblíbenější baskytarista. Vybavuju si setkání s ním v Praze ty dva roky zpátky - on i Justin pozorně sledovali z publika koncert Unkilled Worker a pak mě oba poprosili o tvoje cédéčko, hehe... A Nelson je navíc obrovskej fanoušek Spejbla a Hurvínka, na koncert do Blavy jsem mu vezl nějaký DVD, o který mě taky poprosil v Praze. Naprosto skromnej, milej chlapík. Bude mi ctí nahradit ho na postu baskytaristy New Model Army, CHA!

Torr: To je zajímavý, ale já jsi myslím, že on myslel něco jiného. Nemyslel spíš tu chemii, co tam našel?

Aran: Aha, to je klidně možný. Než umřel Robert Heaton, byl Nelson nejmíň nápadnej z celý kapely (po smrti Roberta samozřejmě vystoupil trochu do popředí) - a takový lidi bejvají pro kapely nejdůležitější.

Torr: Myslel jsem, že se dotkneš určitý nálady, která naprosto proudí z osobnosti Justina Sullivana. Já jsem chápal ten jeho statement takhle - podle mě on nemyslel, že samotný hraní na baskytaru bylo vzrušující, ale to, že je na misi s něčím větším. V životě jsem nikdy nepotkal člověka, ze kterýho naprosto tryskala pozitivní energie jako ze Sullivana.

Aran: Tak to je pravda ty vole. Mě dostalo už to, jak v Akropoli pozorně sledoval koncert Unkilled Worker and the Nesbitts. Chápeš - on si mohl dávat pohodu v šatně, předkapel už viděl v životě stovky. Ale místo toho s Nelsonem oba stáli mezi lidma a pak slušně poprosili o cédéčko, protože se jim to líbilo. Když to srovnáš se zvyklostma některejch současnejch kapel, který po příjezdu do klubu automaticky zasednou k laptopům a žijou si svůj virtuální život, tak je to fakt vítaná změna. Jinak rozhovor se Sullivanem, kterej jsme pak spolu vedli (vlastně náhodou - přišel jsem po koncertě poprosit o podpisy na nějaký starý vinyly NMA a on se začal ptát na politiku a Česko), byl strašně zajímavej. Mluvil hodně o cestování, o svý rodině, o Bradfordu... a taky pozorně poslouchal. Za pár tejdnů mi od něj přišel mejl (musel si ho zjistit u chlapíka, co bookoval celý to turné), ve kterým se ptal na to, jaký mají lidi v Česku a východní Evropě vůbec vztah k symbolu rudý hvězdy. Poslal mi první verzi obalu desky "30th Anniversary" (http://shop.newmodelarmy.org/images/products/69...) a zajímalo ho, jestli tu grafiku nebudou lidi ve východní Evropě vnímat jako urážku. Schválil jsem mu to, hehehe... Ale jako ty vole: ten člověk je TOTÁLNÍ ROCKOVÁ ANTIHVĚZDA. Když si vezmeš, jak velký New Model Army jeden čas byli a pro kolik hrál lidí (http://www.youtube.com/watch?v=z5OdBpGwPE0), tak je podle mě úžasný, že zůstává takhle na zemi. Strašně to obdivuju a cením.

Torr: Nedávno jsi mně poslal kolem půlnoci nějaký NMA text a k tomu napsal "KONEČNĚ vím, co myslel." Já miluju, když poslouchám nějakou moji oblíbenou kapelu po dlouhý době a něco takového zjistím. Nechceš vysvětlit, co ti došlo?

Aran: Jo, to byl ten text k "Modern Times," hehe... Je to překvapivý - znáš nějakou skladbu deset i víc let a máš to rád, ale stejně se musí NĚCO stát, abys stoprocentně pochopil, o co tam jde. A pak tě to úplně omráčí.

Torr: Máš nějaký věci, na který by ses chtěl Sullivana zeptat? Kdybyste měli víc času sednout si a pokecat?

Aran: Já jsem tenkrát před těma dvouma rokama dostal spoustu odpovědí na to, co jsem se chtěl vždycky zeptat... ale stejně:

1. Co je "Lurhstaap"?
2. Kde je "Bodmin Pill"
3. Kdo je ta osoba, co Justinovi napsala ten dopis v "Bad Old World" (mimochodem, z týhle skladby se stává právě díky textu jedna z mejch nejoblíbenějších písniček NMA vůbec)
4. Jak přišel o ty zuby a proč si to nikdy nenechal opravit
5. Co přesně ho inspirovalo k napsání "Ghost Of Your Father"

Torr: "Jak přišel o ty zuby a proč si to nikdy nenechal opravit." To si děláš prdel?

Aran: Já tu story znám, ale chtěl bych to slyšet přímo od něj, hehe...

Torr: Tak povídej ne.

Aran: "Shortly after receiving the band pictures, they (Capital Records) phoned London in a panic to say that NMA could never possibly be successful in North America until I had my teeth fixed... if I'd ever thought about it up 'til then, well, from that moment I thought, never, no way, the gap stays."

Torr: Jedna pořadatelka koncertu ve Francii mně několika lety poslala Justinovo sólový album 'Navigating the Stars' před potom, co jsem tam hrál. Do té době jsem nevěděl, že to existuje. Pustil jsem si to každý večer, když jsem šel spát, několik měsíců, do konce to dělám ještě zase dneska. Je to opravdu jedna z nejlepších desek, který mám, má to pro mě hodně osobní význam, dává mi to nějakou divnou sílu. Pamatuju si, že jsem ti tehdy napsal, že to mám, a že musíš to slyšet. Tvoje odpověď byl, že to samozřejmě máš, a pouštíte to dokola doma. Právě v té době se narodila tvá první dcera. Co ta deska pro tebe znamená?

Aran: To je nemožný popsat. New Model Army byli vždycky "thunder and consolation" a genialita jejich desek je v tom, jak se tam tyhle dvě složky prolínají. Ale "Navigating by the Stars" je jenom "consolation" a tím je geniální, výjimečný. Asi tě překvapím, ale já mám skoro všechny starý alba Boba Dylana, Neila Younga - prostě ta "písničkářská tradice" je mi blízká, jsem fanoušek těchhle lidí. Ale "Navigtaing by the Stars" prostě nemá konkurenci, to je nejúžasnější "folkový" album, co kdy bylo nahraný. Naprosto magický, neopakovatelný. A myslím, že to ví i Justin a proto se do dalšího sólovýho alba moc nežene - protože tohle je FAKT neopakovatelný.

Torr: Tohle asi není otázka, ale třeba budeš vědět, co myslím. Viděl jsem NMA ve Francii před asi pěti lety (ahem, koupil jsem ti tam tričko k narozeninám). Hala větší než Akropolis v Praze a bylo tam možná 80 lidí. Ale ta intenzita jak ta kapela hrála, musel jsem stát vzadu. Stál jsem a čuměl, hráli přes dvě hodiny a ani jsem nešel pro pivo.

Aran: No ty vole!!! To je JASNÝ!!! Bejt v pitu na New Model Army je parádní zážitek - žádný zbytečný machrování a násilí, všichni naprosto na jedný vlně. Nevíš jak a najednou držíš kolem ramen nějakýho tlustýho holahlavýho Angličana s tetováním "Vengeance" a s logem "Thunder and Consolation" a společně řvete "here comes the waaaaaaaaaaaaaaaaaar!" Viděl jsem živě New Model Army v různejch sestavách a s různejma setlistama, ale pokaždý to byl krásnej koncert. Ta kapela je vlastně tak obyčejná, že to je výjimečný... A v akustický podobě to je stejný. Pamatuju si na rok 1991 nebo snad 1992, kdy jsem šel do Bunkru na Justina, když hrál sám jako support před chorvatskou kapelou Phantasmagoria (sic!). Byl tenkrát na výletě ve východní Evropě, protože ho zajímalo, jak to tady vypadá po pádu železný opony. Už tenkrát jsem na to koukal jako blázen - jako ona to není "performance", on tam nic nepředvádí. Jen hraje písničky. Znova: je to tak obyčejný, až to je výjimečný.

Torr: Jaký je to pocit, že budeš hrát intimní koncert v den tvých narozenin, ve čtvrti, kde bydlíš, s člověkem, který měl nesmírně důležitý vliv na tvůj života?

Aran: Mám nervy jak svině, co ti mám povídat...