Silver Rocket

UNSANE s/t očima Joba

ÚV SRR 28. 6. 2011

Minulý pondělí jsem zaplul před koncertem Wooden Wand k baru a zabloudil očima k chlapíkovi s dlouhým šedivým ohonem. Byl to Zbyněk Heřmánek a mně se okamžitě vybavilo jméno Unsane. Aby ne, na podzim roku 1991 jsme jeli na výlet do Berlína, což bylo krycí označení pro nákup nových cédéček nejen s etiketou Sub Pop a AmRep. Z výpravy jsme do půjčovny v PaKulu dotáhli i debutové stejnojmenné album (pokud nepočítáte nikdy nevyšlé Improvised Munitions) noiserockerů z Lower East Side.

Vypíchnu tři charakteristiky, které desku s ujetou hlavou na obalu dostatečně vystihují: 1) zvuk z prdele – tenkrát ještě vyhládlí Němci z Glitterhouse a City Slang brali k výrobě CD i vinylové mastery, 2) meganasranou energii, díky které jsem jezdil na šestou do civilky nabitej jak pilot stíhačky na metamfetaminu, 3) hitové kouzlo – z mně neznámého důvodu jsem podlehl desce jako kompilaci hitových singlů (i když ty vydal Matador o rok později). Bylo, je a bude to klaustrofobický dílo. Do dneška mám husí kůži při každý z dvanácti písniček signovaných NYC triem. Řev, pot, dizonance.

Ale vezmu to popořadě. Úvodní Organ Donor je facka do sluncem rozpálený tváře, Bath dobře rozehraná standardka, ale až s Maggot se začíná chvět podlaha (za předpokladu, že vohulíte volume hódně moc nahoru). Heroinová matematika Charlie Ondrase rozechvívá prostředí víc než pověstnej Haarp a když se chcete z tý epilepsie, při který si poškodíte holeně, vymanit přepnutím na lehčí notu, narazíte na Cracked Up. Jenže to už se vezete – další nenápadný intro/outro a frenetická Spencerova kytara, která hrozí explozí, vás provází propastí prázdnoty velkoměsta. Přesný, ostrý, přesto bolestivý. Nadmíru sugestivním hitem je Slag (Down), kterej na necelých třech minutách otevírá stigmata upírsky vysávaný energie. Připravuje ale jen první vrchol desky produkované vědátorem hluku Whartonem Tiersem: Exterminator, kde se poprvé rozezní reminiscence na Půlnočního kovboje. Moč putuje do nohavic a příjemně hřeje, poslední metro rovná se instance a rozcákaný hlas je zaměnitelnej z rapováním Chucka D. Vole, sice jsem zůstal v exilu mimo Velký jablko, ale tahle věc patří do osobní top 10. Bez jedenácti vteřin celejch šest minut, přičemž minimálně třetina brousí snímačema kryty beden. Vyhrávka za pět set (doláčů), hotovost. Místo z metra vypadáváš na konečný z letadla a letíš volným pádem. Vždy si všímám, jak lidi nechápavě kroutěj hlavama nad pasáží 04:00, kdy se v mejch očích rozblikají kontrolky a cákance přebuzenejch kytar vymezujou tag mý existence.

Za rohem vědomí čeká Vandal X, srdnatá pecka na sestupnejch akordech s kakofonickou oponou. Opět Spencerovo štěkání a místo maelströmu nefalšovanej vortex ukrytej na předměstí pod železničním mostem s transwaggonama. Pokud to nevíte, uši se čistěj skelnou vatou HLL, ale to už se připravuje poprava. Žádné smrtící injekce, ale tlakové vlny, jejichž dvojhlasné unisono je vzteklejší než rozzuřený pitbull. Frackovství neudržíš rovně, musí růst a stává se z něj vzdor. Ten silí v Aza-2000, Shore i „Jon" sice říkají alright, ale přitom utíkají do sehnutého postoje Cut. Zvonivá kosa nechává frázovat volněji, ale v žádném případě to neznamená osvobození. Chaotičnost hlasů dává vzpomenout na Pussy Galore. Nakonec dva ze tří hráli v prvních Boss Hog sestavách, což se logicky odráží v předposlední Action Man, kde je rokenrol předzvěstí zahuštěné totální destrukce o dva roky později. Aiehooou... Úplně tam slyším flusance v mezihrách a v mutujícím hlase nehasnoucí energii věčného závisláka na hluku.

Chris Spencer to vlastně shrnuje po posledním intermezzu v osamělé rekapitulaci White Hand – dalším putováním posla z rohu East Broadway na Grand Street v předtuše smutně končícího hustle. „White hand 'til your brother is missing, white hand 'til your brother is dead". Z rozrušení zapaluju kancl, odcházím neznámo kam, nevím, kdy se vrátím, ale možná to bude na krvavým obalu dalšího alba. Pocity z týhle desky jsou nesmazatelný, vracejí se v kruzích, a proto je další návštěva nesmrtelně korodujícího tria vítaná víc než kdy jindy. Mimochodem poslední setlisty nic z tohodle skvostu nenabízejí...