Silver Rocket

Neurosis očima Joba

„Hele, Neurosis budou poprvý v Praze!“ Už nevim, kde sem to zachytil poprvý, ale asi v Maximum Underground, v době, kdy sídlil v Dlouhý. Událost jako kráva. A rozhodně ne jen proto, že v tý době se ocitali v první fázi nekonečnýho kultu... Hit roku 1994, hltám každou informaci. Pokus o zachycení mystéria skrz dvě klíčový desky – Souls At Zero a Enemy Of The Sun. Těžko proniknutelná hudba, kovaná souhra každýho nástroje, temnej proud, ze kterýho trčej střepy starýho Summeru. Mocnej nápřah, přerod planýho hardcorovýho vzdoru v mnohem účinnější zbraň: permanentní revolucionářství zvuku a bolestnýho sdělení. Na rozdíl od Melvins byl jejich hutností nasáklej projev mnohem kaskádovitější, pěti-, šestiminutový vály se podobaly obřím plátnům mistrů. Tenkrát v děloze poloviny 90. let nebylo (snad s výjimkou neokázalýho minimalismu Earth) nic tak monumentální. Na koncert v Roxy jsem se vyloženě těšil.



Bylo to v období, kdy se Neurosis nadechovali k životu jako vícehlavá saň – přestoupili od postpunkového Alternative Tentacles k progresivně metalovýmu labelu Relapse, začali točit se Stevem Albinim. Aspoň v mejch očích narostli velikosti praotců, třeba i proto, že jejich desky se nedaly hltat, vstřebávat během jednoho dne, muselo se po vzoru prvních potápěčů dobrodružně klesat k jádru mlhavýho poselství. Scott Kelly stál zapřenej celkem nadostřel od iniciace archeoprůzkumníků Tribes Of Neurot, potažmo vlastního labelu Neurot Recordings. Pochybuju, že je nutný zdůrazňova, jak moc vzrušující představa koncertního mayhemu to byla... Tenhle pocit ale nebyl omezenej jen na tenhle kontinent. Neurosis tehdy ovlivňovali každýho většího „cíťu“ po celý zeměkouli, Kanadou počínaje a Japonskem konče... Jako důkaz berte valivější, mnohem drtivější sevření indierockových neoklacisistů 21. století, který rozhodně nevyvolal jenom zvovuobnovenej (a nesporně nejmocnější rockovej) kult Black Sabbath. Jenže v tom samým krámu prvotní radostný zvěsti, přesně v den koncertu ve večerních hodinách (moh' to bejt libovolnej podzimní den roku 1994?) padlo info, že nepřijedou. Zklamání bylo slabý slovo. Ani dneska neni tak těžký si ten pocit vybavit. Zvlášť v dnešní „bezčasý“ perspektivě. Dochází vám vůbec, že bez hutnejch výstřelů z tohodle dalekonosnýho sludge kanónu by návrat k poctivý a šalebně mámivý tsunami tvrdýho rocku, reprezentovaný jménama Boris, Baroness, Torche, Kylesa atd., nebyl zřejmě vůbec možnej? Ne? Asi je dobrý srát na hypotézy, koncert tenkrát prostě padnul. Dva roky jsem se snažil zapomenout na koncertech první ligy – byli tu Girls Against Boys, Love 666, Guzzard, Hammerhead. Pak zlom – a 12. 5. 1996 se přání stalo skutkem, dokonce před nima měli hrát Unsane! Jo. Unsane před Neurosis. Lístky šly na dračku, klub v Dlouhý už měl za sebou šílenství jménem Fugazi, ale pořád čekal na ryzí neředěnou pekelnost. Během Ambush jsem si našel místo na ochozu a vyčkával. Germány moc nepamatuju, ale reprezentanti Lower East Side odehráli většinu hitů, bylo to moc prima. Vsadil bych ale kecky, že to tam prožívalo stejně jen těch třicet statečnejch z jejich ántré v Bunkru. Pak čtvrthodinový čekání. Nástup něco před devátou, od prvních tónů se svírá žaludek, zpětnej obraz tria z NY se pomalu mění na rozmazaně nahranou véháesku studentskýho ansámblu, kterej slušně zazkoušel ve školní tělocvičně.

Neurosis dosedaj jak legendární pták Garudo přichystanej bolestně a hezky pomalu oklovávat. Olověnou vanu pohlcuje tma temnější odvrácený strany měsíce, lidi ani nemůžou reagovat pod přívalem vlnobití, který smetává pokusy o smysluplný vyjádření fanouškovský příslušnosti. Nastává simulace konce světa, doprovázená promítáním diapozitivů s archetypální tématikou. Zhmotnělej, všudepřítomnej apokalyptickej zvuk totálně masakruje zhoubnou vizi všeobjímající lásky, propagovanou na stejnym místě prostřednictvím víkendových tripdýchánků. Heslo „kill all hippies“ v pevnym výrazu drtivých kleští posthardcorového orkánu. Život se stává platformou, kde přežívá jen ten silnější, který uctívá bohyni Matku v jejích nejšílenějších podobách. Had, Venuše, rytmus sklizně, animizmus... Hudba vstupuje do vizuální fáze, vedle vás se potěj stěny, tipnul bych i pár kolapsů. Šílenství. Z pozdějších vyprávění se dozvídám, kolik lidí odešlo předčasně. Ten zážitek nedokážu vymazat, společně s Melvins o čtyři roky později a letošníma Sunn O))) jsou součástí mýho osobního mýtu. Sakra, byl to zlom. Nutnost, jejíž váhu pocítíte až během delší časový linie. Dávno a přece jakoby dneska. Nevim, jak je to možný, ale je to tak. Jejich loňský mihnutí na Brutal Assaultu vyvolalo jemný šimrání v podbřišku, kurátorskej dohled nad letošním Roadburnem přispěl k zachvění srdečních chlopní. Dostatečně vhodnej impulz k dalšímu regulérnímu sevření ledví byla ale až anonce pražský štace 7. července.



No a jak to se mnou a Neurosis vypadá pár dnů před koncertem v Akropoli? Věřím, že na setlist postavenej na kostře Given To The Rising se vloudí Locust Star, že spojení jejich aktuální fyzický kondice a spirálovitě se pohybujícího zvuku otřese základama žižkovský věže a že snad budu mít možnost se jich zeptat na nejbližší plány před další předpokládanou mentální expanzí. Možná budu zase zkoumat místo na lejtku, kam jsem si před dvanácti lety vybral mě blízkej motiv z Neurosis zinu... Fakt nevim, ale za vtipný považuju, že jejich debut na labelu Alchemy (jo, bez jeho přispění bysme se, hovada, nezamilovali ani do Gluey Porch Treatment) Pain Of Mind zní jako rádiovej střední proud (no fakt, poslechněte si třeba kus pětiminutový Black) a taky to, že potkám strašnou spoustu spokojenejch šedivějících vzornejch taťků s pupkama, se kterejma sem se neviděl od památnejch koncertů The Jesus Lizard nebo Refused. Mě to teda rozhodně málo nepřipadne. Co tobě, Budde?

-Job-