Silver Rocket

SRSS: Stříbrná raketa s hořčíkovým palivem

Krysa Fízl 13. 6. 2013

Všichni je známe – škarohlídi, morousové, nepřejícníci – a eskapisti. V neustálé ofenzívě proti všemu a všem. Samozvaní elitáři, kteří na sebemenší snahu o diskurs na úrovni reagují vztahovačným kopáním kolem sebe. Hyeny, parazitující na ideovém zmatení a vykořenění současné mládeže, kterou jak bájné Sirény (sic!) dopují amatérským kulturním brakem – slepou vývojovou uličkou hudby, jíž každý inteligentní a kvalitní umělec opouští s příchodem dospělosti, kterou však oni proti všem pravidlům zdravého rozumu stále dokážou sveřepě a dogmaticky vydávat za něco "čistého" a "opravdového".

Hyeny parazitující na ideovém zmatení a vykořenění současné mládeže
Hyeny parazitující na ideovém zmatení a vykořenění současné mládeže

V čem tkví kouzlo té tolik proklamované obyčejnosti a uzavírání se před světem v čemsi, čemu zcela nepokrytě (ač zároveň tajnůstkářsky) říkají "scéna" - to netuším. Jednu věc ale vím. Jako každý dekadentní štváč, utápějící svou hořkost v myšlenkovém marasmu, pubertální negaci a v neposlední řadě v alkoholu a drogách, i oni jsou ve své válce proti světu nedůslední: přes všeprostupující ikonoklasmus a opovržení základními hodnotami, které naše občanská společnost pokládá za svaté (peníze, sláva, plná lednička) i oni pokrytecky vztyčují svoje modly a slaví své svátky. Jedním z nich je schizofrenní aktivita, ukrytá pod nicneříkajícím názvem SRSS. Tyto každoroční, nikým neřízené bakchanálie tradičně po několik dní v roce umožňují všem příslušníkům "scény"– jinak zcela zbabělým a v běžném životě nepoužitelným individuím – odhodit poslední potenciální zbytky zábran a beztrestně terorizovat široké okolí. Jsou to možná velká slova, ale v souvislosti s touto nebezpečnou a destruktivní sektou se je nesmíme bát použít – ono SRSS, jejich "svátek", není vlastně nic jiného, než takový menší Norimberský sjezd.

Norimberk
Norimberk

Je hořkou ironií, že dějištěm jejich úpadkové zábavy se pro letošek stane jeden z pomníků historie českého národa, královský hrad Točník. Nezbývá než věřit, že pro nás tolik posvátné místo, jehož zdi po šest set let odolávaly krvavé řece dějin, se nezhroutí pod náporem několika málo stovek přívrženců této anti-kultury – a doufat, že ta jejich Stříbrná (ve skutečnosti však pouze postříbřená) raketa dokáže nejen nenávistně syčet, ale také konečně odstartovat a v nenávratnu zmizet, samozřejmě se všemi drahými "scénisty" na palubě.