Silver Rocket

Swans - The Seer

Já spíš věcem a světu nerozumím než rozumím. Ve skoro každým oboru lidský činnosti se najde někdo, kdo o tom ví víc než já, kdo je v tom šikovnější, lepší, zkušenější. Celej život se v podstatě učím. Ale jsou věci, o kterejch - proč si to kurva nepřiznat - naopak vím já VŠECHNO a NEJLÍP. Není jich, pravda, moc, ale pár jich najdu: Zelenáči, NBA, New Model Army a Swans. Když se s kýmkoliv na světě budu bavit o těchhle tématech, budu se cejtit právem ve výhodě (a když tak nad tím tak přemejšlím, tyhle čtyři věci jsou vlastně můj svět v kostce).

Můj vztah ke Swans je delší než dvacetiletej. První vinyl, kterej jsem si koupil v Datartu v PaKulu (to byla tenkrát "CD půjčovna," takovej vynález 90. let) bylo 12"EP "Young God"), v prvním Vokně, který jsem přečetl od začátku do konce (číslo 17) mě naprosto ohromil rozhovor s Michaelem Girou. Moje první kéra bylo logo z desky "The Great Annihilator". Takže jo, klidně si kecejte o noise, politice, hypotékách, umění, fotbalu, ženskejch, lásce, pivu, muzice, drogách, hip hopu, běhání, kolech atd., ale když přijde řeč na Swans, budete poslouchat vy MĚ, jasný? Dík.

Když ale něco znám tak dlouho a důvěrně, neznamená to, že z toho musím bejt nutně automaticky předposranej. Například Gira na mě už pár let působí jako takovej lehce sebestřednej dědek, z kterýho by se asi ideálně všichni měli posrat (myslím, že stárnout s cejchem nezávislý legendy se dá s mnohem větším šarmem - viz Ian MacKaye, Justin Sullivan, Scott Kelly, J. Mascis atd.) a první, co mě napadlo po comebacku Swans, bylo: "Starýmu došly prachy a Angels Of Light asi žádný terno není..." A ten jejich poslední koncert v Akro mě vlastně skoro ochromil - myslím to ve fyzickým slova smyslu: musel jsem v polovině třetí skladby odejít domů, protože tý zloby, negace a temnoty na mě bylo v mým tehdejším rozpoložení prostě příliš. A sralo mě to tam nějak celkově. "You Fucking People Make Me Sick," v tom má dědek pravdu.

Ale když taky něco znám tak dlouho a důvěrně, dovedu ocenit krásu toho vztahu. Nezapomenutelný chvíle s "Love Of Life," kdy se mi muzika otevřela v úplně nový, jiný, dosud netušený dimenzi. Hloubání nad textama z "White Light From The Mouth Of Infinity." Experimenty s rozšířeným vědomím při "The Great Annihilator" a "Soundtracks For The Blind." Nekonečný poslouchání "Burning World" z kazety v autě. Dny, kdy jsem třeba třicetkrát za sebou poslouchal "Blind" z první Girovy sólovky "Drainland". Každej má prdel z "Vojna a mír," ale když si to dáte, je to neuvěřitelně krásná kniha, kterou by si podle mě měl přečíst jednou v životě každej. A každej by si měl aspoň jednou v životě pustit aspoň jednou desku Swans. No a jestli nevíte, čím začít, ponořte se do jejich diskografie klidně pozpátku a začněte s "The Seer." Nebudu tady předstírat, že si to šílený album pouštím každej den a že to znám nazpaměť - to se nedá, to se musí poslouchat soustředěně, v klidu, a to jsou věci, kterejch se mi momentálně nedostává. Ale nejsem blbej a poznám VELKOU desku. Tohle je VELKÁ deska VELKÝ kapely.

Swans jsou v muzice taková otcovská figura. Můžete na ní najít sto věcí, který vás budou rozčilovat a srát, ale musíte se NĚJAK popasovat s autoritou a charismatem tý kapely. Odmítnout, přijmout - to je na vás. Ale vedle Swans se nedá jen tak vegetovat a dělat, že neexistujou. To pak zavíráte oči sami před sebou. Před tím místem hluboko v sobě, do kterýho není příjemný se podívat.

Doufám, že v úterý toho přežiju víc, než tenkrát v Akropoli. A nebo taky ne.