Silver Rocket

Summer Saga 2005: obývák na Točníku

Nepamatuju se, že by se v souvislosti s předchozíma ročníkama SRSS používalo slovo "večírek", a proto mám pocit, jako by se sami piloti trochu zalekli možnosti, že Točník oproti dneska už legendárním Byšicím přiláká daleko větší davy lidí. Ale jestli Silver Rocket Summer Saga přinesla nějaký zásadní zjištění, pak to, že večírek nezávisí na počtu účastníků. Ten obývák byl tentokrát sice trochu větší a skoro každej už neznal skoro každýho aspoň podle vidění, ale přesto bylo jasně cítit, že jsme všichni na jedný lodi. Teda raketě.

Atmosféra houstla už na pumpách po dálnici z Prahy, kde nějakou tu spřátelenou posádku určitě potkalo víc aut než jen to naše. Na hrad jsme dorazili těsně poté, co spustili první Děti deště, takže nebyl moc čas obhlížet terén a hurá před pódium. Bugrr a spol. produkovali svůj charakteristickej hypnotickej kravál a i když vypadali, že hrajou každej sám za sebe, nakonec se to všechno steklo dohromady do jedný velký zvukový tsunami. Když skončili, konečně jsem se rozhlídl okolo po něčem na způsob středověkýho ležení protkanýho pupeční šňůrou nekonečný fronty na pivo, nad kterou se tyčila hradní věž osvětlená nádherným šikmým Sluncem; tenhle výjev se podle pozdějších fotek nejspíš stal neoficiálním obrazem letošního ročníku.



Z fronty jsem taky sledoval Esgmeq a ani mi to tentokrát nějak nebylo líto. Kdykoliv jindy bych na ně vletěl do kotle a přivodil si další zástavu srdce, ale teď jsem si vystačil s pozorovatelstvím. Snad proto, že bych je byl víc ocenil jako anihilační jednotku na samým chvostu lineupu, jak tomu bylo před dvěma lety, a určitě proto, že mi najednou přišli trochu moc "muzikantský" (ano, to sprostý slovo) a zkušený v práci s publikem. Jako by pověstnou prasáckost Motörhead vyměnili za soustružnickou preciznost AC/DC...



Ale když jsme u Motörhead, u jednoho ze stánků jsem si nemohl nekoupit příslušný triko, součást základní výbavy každýho správnýho řepouna (jedno jsem už kdysi kdesi ztratil, ale to by bylo moc červený knihovny najednou). A co se AC/DC týče, cover Highway To Hell z pařátů Wollongong se nedlouho poté stává prvním vrcholem večera. První polovinu setu jsem strávil pobíháním okolo a následně s kamerou v ruce pro účely jakýhosi audiovizuálního experimentu, ale ani tak mi neuniklo, že to bylo jejich (subjektivně) nejlepší vystoupení z těch několika, co jsem zažil. Riffy ohlodaný na kost a útočící jako vlny na pobřeží... Skutečně, přichází zkáza!



Pobíhání mezi lidma, potkávání kamarádů a interakce u pípy si moc nevybavuju, protože to všechno smazali Gnu. A o nich se nedá psát, aniž by to nepřipomínalo vyznání lásky. Něco takovýho je prostě proti přírodě - a zároveň naprosto v jejím řádu, protože hraní pod širým nebem jim evidentně svědčí a nejspíš pro ně neexistuje působivější kulisa než výhružný dešťový mraky tam nahoře. Gnu jsem si mimořádně užil při pohledu z boku stage a mohl si tak všímat jak souhry na pódiu - jako by tam pulzovalo neviditelný magnetický pole - tak i lidí před ním, který v tranzu objímali odposlechy, jako by si kus toho hlučnýho štěstí chtěli odnýst s sebou domů. Gnu jako tradičně v poslední době hráli skoro samý nealbový věci, což jednoho nutí přemejšlet, kdy bude další deska (nejlépe včera, nejpozdějc pozejtří!), a měli v sobě vášeň Hüsker Dü bez jejich přílišný ambicióznosti. Ne, tohle by se mělo dostávat v lékárně na recept...



Ememvoodoopöká jsem přišel na chuť teprve nedávno, ale co by to taky bylo za holku, kdyby vám dala hned napoprvý, že jo. Teprve nedávno jsem taky pochopil, že se jedná o definitivní zábavový soubor, ale protože vývoji neutečeš, potěšeně jsem zaznamenal posun od pigfuck boybandu k něčemu, co lze pracovně nazývat chlupatý art rock. Tolik ke škatulkám; Bourkova práce u pípy a Vořechova virtuozita u grilu jinak patřily k nehudebním highlitům dne, protože jak už tu někdo napsal - na který jiný akci se vám kapely postarají i o jídelníček a nocleh?



Pak Lyssa, na kterou jsem po předchozím zápřahu už moc neměl. Vím jenom, že mi připadala nesnesitelně tvrdá, žulová, z jednoho kusu, od kterýho lítaj jiskry; jako kdyby ve Stooges hrály stroje z ocelárny. Zato OTK byli balzám na duši, ukolébavka na dobrou noc a večerníček pro nehodné děti. Ondřej Ježek, kterej celý to předchozí běsnění nazvučil s přehledem zkušenýho krotitele dravý zvěře z pražský ZOO, ani na vteřinu neodložil svůj stowattovej rozsvícenej úsměv a napochodoval na pódium v image úchylnýho školníka: šedej plášť, rozpuštěný vlasy a červený tenisky na suchej zip místo ďáblovejch kopyt. Se španělkou, skutečnýma kompozicema bez uměleckýho samoserství, se samozřejmostí titána, jehož počínání pochopěj až přespříští generace, a s kapelou v zádech zahrál takovou večerku, po který přicházej ještě barevnější sny než po opiu (nebo si to tak aspoň představuju).



A potom začalo konečně pršet, jako by se předtím kapky z těch nacucanejch mraků odpařovaly od sálajících beden, a lidi se z toho velkýho, hradního, ale pořád jenom obýváku začali rozlejzat do ložnic, protože co jinýho se po takový sérii dá dělat (a taky už skoro nebylo co pít). Čert ví, jak se SRSS bude jmenovat příště - ale hlavně ať to není Silver Rocket Summer Silence.

Fotky: Trenčínská letka