Silver Rocket

Ostinato očima Torra

Je 22:00 hodin a jsem porad v praci. Jako vzdycky. Prvni na miste a posledni, ktery odchazi. Nikdo uz tu davno neni. Je ticho, ale ne hezky ticho, spis takovy neprijemny. Jsem unaveny, nestiham, je to nekonecny. Vypnu pocitac a kopirku, nasadim na usi sluchatka. I kdyz dnesni pocasi a vubec toto rocni obdobi spis chce Codeine nebo Jesu, pustim Chasing the Form od Ostinato. Neznam to a jsem skepticky. Ma to byt ‘Artrock’ (nesnasim), a libi se to Bourkovi a Abuchovi. Velmi spatne znameni.

Pripravim alarm, zamknu dvere, skocim do vytahu, jedu dolu. Prvni pisnicka Goal of All Believers uz bezi. Presne to sedi na prazdnou a tmavou budovu. Nez se dostanu po schodech dolu na ulici, zacne sekvence akordu D – A, D – E, a clovek prece vi, ze neco se bude dit. A neco se deje. Prvni krok venku a masivni prechody uz zacaly, vitaji me do spinave, hlasite dalnice uprostred velkeho mesta. Auta jedou silenou rychlosti, je zima, trochu prsi a hudba na to nervozne reaguje. Tricet kroku dal a najednou v sluchatkach je takovy lechky ale mirne sarkasticky rytmus, ktery naprosto jasne rika, ‘me nedostanes vole, jsem vetsi nez ty,’ a oddechnu si. Celych osm minut cesty na tramvaj me to doprovazi. Sem-tam jsou zmeny, ale ten ‘message’ v te hudbe je celou dobu stejny: me NEDOSTANES. Jsem z toho ven a nic to na tom nezmeni. Goal of all Believers. Rozumim. Uz jsem na zastavce a pisnicka konci. Cekam. Najednou slysim silenou anglictinu s francouzskym prizvukem: How should I answer for the question? You can drink a tea in front of him. Or you can break the teacup if you like. Or throw it away. But: All are monkey gestures…

A uz to do prdele zacina. MAM TE. Blaznivy rychly bici, presne, jak hraje Tomas z Wollongong, basova linka, ktera mi pripomina neco, co by hral Pepa z Cecka, divna, hallovana a rychla, zkreslena kytara, jako kdyby hral Abuch po 30 hrnkach kafe. A ten paranoidni zivot ve velkem meste je sakra zpatky. Hrozi, pronasleduje, krici. Utecu na tramvaj a tam jsou vsude jen ZOMBIES. Sedim, otevru noviny, snazim se soustredit na rubriku kultura, (abych to treba konecne zacal chapat), ale nejde to. Kazdy zombie v tramvaji vi, ze si jen hraju a vedi, ze se je snazim ignorovat. Nejradsi bych utekl, ale neni kam. A najednou to skonci….

Zhluboka dejcham a pak zacina pisnicka Anti-aircraft. Od zacatku si jsem jisty, ze si se mnou jen hraje. Tvari se, jako ze vsechno je v pohode. Ano, to predtim byla jen takova legrace, kamarade! A mozna to byla. Ale tomu neverim. Jeste jen par minut cesty. Najednou jsou vic a vic prechody, neco se bude zase dit. Rikam si, ze je to jen jeste par stanic, pak vystoupim. Trumpety. To je spatny znameni. Slysim piloty, jak mluvi tou svou odbornou reci. Vstanu, jdu ke dverim, abych byl blize k cili. Tato pisnicka me snad nikdy nepusti, tramvaji taky ne.



Ale skonci to a jsem venku. Dalsi pisnicka The Art of Vanishing uz zacala a ujisti me, ze to byl jen jeden velky vtip. Vsechno je v pohode, akorat moc pracujes, ses utahany, malo zabavy, malo lasky, mel by sis konecne odpocinout. Ale je to moc chytra hudba na to, aby to rekla tak jednozacne. Neverim tomu. Seru na vytah, jdu po schodech nahoru, refrain pulsuje, a najednou, az jsem skoro u dveri, to skonci.

Odemknu dvere, a lechce, hladici Latitude uz zacali. Jdu k pohodovce, sedim a posloucham. Latitude mne vypravi o budoucnosti. Nevaruje, nehrozi, mluvi desne inteligentne jako Tohotom a zni to jako tissi veci od Gnu. Ale nerika vubec nic. Jen mluvi. Porad sedim. Nechci varit, prezouvat, pustit pocitac, televizi, cist, nic. Dal nemuzu dneska, po teto pisnicce to vypnu. Latitude skonci, ja taky. Pro dnesek to bylo az moc realisticke.

Chasing the Form od Ostinato me casto doprovazelo domu v zime roku 2007. A pokazdy to bylo vicemene takhle. Chystam se na dovolenou v lete. A na Sedmicku 02. 04. 2007. Jsem Art Rocker.

Maserati očima Arana: www.silver-rocket.org/news…