Silver Rocket

Pelican očima Arana

Původně jsem chtěl psát o tom, jak mě na The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw od Pelican nejdřív totálně rozsekaly mohutný riffy a postupem času jsem se beznadějně zamiloval do klidnějších pasáží. Chtěl jsem psát o tom, jak jsem se nejdřív tím albem prokousával jen s obtížema – a nakonec z něj znám každou notu. Chtěl jsem psát o svým nadšení z Australasia, chtěl jsem zdůraznit, že Pelican jsou podle mýho názoru jednou z vůbec nejdůležitějších kapel současnýho undergroundu.

Ale nakonec jsem si řekl, že si tohle můžete přečíst ve většině recenzí – a třeba i líp podaný. Rozhodl jsem se, že napíšu o tom, co Pelican evokujou ve mně. I když je to možná dost osobní.





Jezdíme na chalupu na Šumavu, je to úplná samota. Stojí na úpatí lesa nad údolím. Když vyjde ráno slunce, vysoký stromy ho zastiňujou skoro do dvanácti, zatímco protější strana údolí je rozzářená už od šesti. Ale zato se na naší straně slunce drží až do večera, zatímco naproti mají tmu už od pozdního odpoledne. Chalupa je stará, moc vymožeností tam není. Mimo jinýho jen starej kazeťák-jezevčík bez CD přehrávače. Když tam chci poslouchat nějakou desku, musím si jí před tím nahrát na kazetu.

Loni jsme tam jeli na dovolenou v září. Bylo neuvěřiteně krásný počasí, babí léto na Šumavě. Jenže než paprsky dorazí na naší chalupu, je dopoledne pryč a na trávě je třeba celou dobu jinovatka... Pak ale začne slunce úřadovat a je z toho okamžitě živá, teplá, voňavá louka. Na tuhle dovolenou jsem si na kazetu mimo jiné nahrál The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw. Deska se mi líbila dlouho, od Australasia se mi to zdálo jako velkej posun, chtěl jsem vědět víc.

No a od tý doby, kdykoliv si The Fire... poslechnu, vybaví se mi to září na Šumavě. Vstali jsme hodně brzo s Anežkou, protější stráň byla zalitá sluncem, na naší zahradě ležela jinovatka. Dělali jsme si čaj, zatápěli v kamnech a každý ráno nám hrálo The Fire... Ta deska se probouzela přesně jako den. A měla přesně tolik odstínů a barev. Zní to dost pateticky (a taky to patetický je), ale nemůžu si pomoct. Mám rád kapely, který to řežou až lítají třísky a nedívají se napravo ani nalevo. Ale taky mám rád kapely, co jsou „larger than life,“ jestli mi rozumíte. Swans, Young Gods... No a z Pelican jsem krásně zmatenej. Jsou to evidentně normální chlápci jako my, ale dělají muziku, z který se mi tají dech a vstávají chlupy na předloktí.

Pelican mi prostě do toho šumavskýho údolí zapadli úplně dokonale. Spousta kapel mluví v souvislosti se svojí muzikou o „inspiraci přírodou“ a já se vždycky osypu, co to je za kreténský, povrchní kecy. Jenže Pelican jako jedna z mála kapel (ruku do ohně dám ještě za Swans, New Model Army, Akron/Family, Sophia, Killing Joke a už jen několik málo dalších) fakt dokáže ve svý hudbě zachytit něco „přírodního“, něco čistýho, měnícího se, něco stálýho, něco pevnýho, křehkýho, mizejícího... Nevím, jak je třeba zamýšlená skladba „March To The Sea“, ale já z ní mám úplně fyzickej dojem VODY: nejdřív temný bouřkový mračna, pak dešťový kapky zachycený na skále, z kterejch se tvoří potůčky, řeky, masy vodstva...

Jsem si jistej, že pro spoustu lidí jsou Pelican třeba zajímavá, ale nijak výjimečná kapela. Někdo je má třeba hodně rád, jinej je respektuje, někomu vyloženě vadí. Ani v Gnu nepanuje na Pelican jednozačná shoda. Pro mě jsou ale v současnosti jednou z nejdůležitějších opor. Jejich hudba se přede mnou otevírala pomalu a postupně, ale nakonec mě úplně ovládla. Za tu dobu, co hraju v Gnu, se nám poštěstilo hrát s famózníma kapelama: Unsane, Melvins, Rollins Band, Girls Against Boys, Today Is The Day a další... Ale to, že teď budeme hrát před Pelican, je pro mě zdaleka největší pocta.



Rozhovor s Pelican: lidovky.zpravy.cz/ucit-se-…