Silver Rocket

Justine, měl bych pár otázek

Torr 26. 11. 2012

Torr: Jak známo, živíš se jako novinář. Je to pro tebe práce na plnej úvazek a hudbě se věnuješ vedle toho, nebo jsi na volný noze?

Justin: Jsem regulérně zaměstnanej ve Washington Post jako editor. To znamená, že musím psát a upravovat články, a taky musím odpovídat na maily. Hudbě se věnuju vedle práce, ta je naštěstí dost flexibilní a můj šéf má pochopení a nevadí mu, že občas zmizím na turné nebo nahrávat do studia... taky navštěvuju na univerzitě kurz pro spisovatele literatury faktu. Psaní hrálo v mým životě vždycky důležitou roli.

Torr: Takže k tomu všemu ještě studuješ?

Justin: No jo, začal jsem na podzim. Je to kurz pro autory literatury faktu na Goucher College v Baltimoru.

Torr: Co tě proboha přimělo se zase vracet do školy? A zapsat se zrovna do takovýho kurzu?

Justin: Hele, prostě se chci naučit líp psát o reálnejch věcech, jako se o to snažím na blogu pro Washington City Paper, ale způsobem, kterej se odlišuje od tradičního způsobu psaní do novin.

Torr: Co jsi vlastně studoval?

Justin: Věnoval jsem se tak trochu zvláštní kombinaci oborů: společenský vědy a hudba. Takže jsem studoval ekonomii, dějiny, Adama Smithe a Karla Marxe, a taky jazz a straightedge.

Torr: Říkám si, jestli tě zpátky ke studiu a zrovna k tomuhle oboru nepřivedlo ještě něco jinýho než se jenom dozvědět víc o tom, jak dobře psát. Navíc to asi bude poměrně vysoká investice. Kromě toho neznám moc zkušenejch novinářů, který by si mysleli, že by se měli naučit líp psát.

Justin: Podle mě, když píšeš, můžeš se vždycky něco naučit tím, že studuješ, jak píšou ostatní, třeba i tím, že se naučíš, čemu se vyhnout. Myslím si, že abys mohl sám tvořit lepší věci, musíš hodně číst a hodně psát. A nevadí, že to není nic moc. S hudbou je to stejný. Nahrál jsem špatný desky a odehrál jsem spoustu špatnejch koncertů, ale pomáhá mi to, abych mohl dělat lepší desky a hrát lepší koncerty.

Torr: O tom žádná, ale investice do nějakýho komba je prostě o hodně nižší než se zadlužit kvůli školnýmu za další studium. Musíš to prostě myslet hodně vážně.

Justin: Asi jo. Ale kdybych někdy v životě přemejšlel o hudbě z praktickýho, „obchodního“ hlediska, nejrozumnější by bylo s ní nikdy nezačínat. Někdy prostě musíme dělat věci, který máme rádi, bez ohledu na to, kolik to stojí.

Torr: Hezky řečeno. Adam mě prosil, abych se tě zeptal, co si myslíš o současný hudební žurnalistice.

Justin: Hele, já to vůbec nečtu. Je dost náročný, když jsi tak blízko vlastnímu předmětu jejich psaní a musíš číst často dost necitlivý texty o tvořících lidech, o umělcích. Umělci jsou v první linii. Novináři se jen vezou v pozadí. Tohle se snažím mít jako novinář vždycky na paměti.

Torr: Znáte se všichni ze "scény" ve Washingtonu DC (pokud se teda považuješ za součást nějaký scény), nebo se někdy může stát, že o tobě ve tvým městě něco napíše nějakej autor nebo "novinář", kterýho vůbec neznáš?

Justin: V DC se v hudebních kruzích samosebou všichni přibližně stejně starý lidi znají. Ale pochopitelně nevím skoro nic o tom, co se děje v jinejch městech, Brooklyn, Chicago, L.A. V těhle městěch jsem strávil dost času, ale nemám samozřejmě ponětí, co se tam honí hlavou lidem, kterejm je pětadvacet. Už jsem asi starej.

Torr: Před časem jsem byl ve Washingtonu a zašel jsem na koncert Joe Lallyho. Hrál v klubu Black Cat a bylo docela povznášející vidět, že je to vlastně hodně podobný jako v Praze. Na koncertě 40-50 lidí, pár celebrit z Dischordu (Ian MacKay, Guy Picciotto atd.), asi osm mladejch mezi 16 a 25, jeden-dva hipíci přes padesát, několik indie-rockovejch hipsterů, zbytek úplně obyčejný lidi.

Justin: No jo, tahle scéna je malá, ale drží při sobě, napříč generacema.

Torr: Prostě to jen bylo takový osvěžující, vidět tam věci, který vlastně znám z domova.

Justin: Ale pozor, kdybys zašel do Black Cat jinej večer, nebo do jinýho klubu, nebo na jinej koncert, všechno bude vypadat úplně jinak! Scéna se všude na světě různě obměňuje.

Torr: Jasný, já věděl, kam jdu a proč tam jdu. Chodíš na koncerty, poslouchat jiný kapely?

Justin: Máme teď malý dítě, takže moc často ne. Obvykle se jdu podívat na nějaký kámoše, nebo na kapelu, o který vím, že je zrovna ve městě. Například člověk z Fresh and Onlys je můj starej kámoš, budou tady v DC hrát příští týden a asi tam půjdu. Kdysi jsme spolu hráli v kapele, oni jsou teď slavný, ale známe se dlouho a prožili jsme spolu nejedno turné. Takže spíš mám v úmyslu podpořit kamaráda než se zúčastnit nějaký akce. Takhle to teď prostě mám s hudbou: pracovat s kámošema, podporovat kámoše.

Torr: Rozumím. Slyšel jsem, že do Washingotnu jezděj lidi z celýho světa, hledaj dům, kde sídlí Dischord, posedávají před ním, fotografujou se. Je to pravda?

Justin: Je to tak, slyšel jsem i o lidech, který lezou až do kanceláře.

Torr: Co si myslíš o současný politice Dischordu, kdy to vypadá, že hlavní důraz kladou na reedice. Je tam tak málo kapel, kterejm by stálo za to vydat desku, nebo je za tím něco jinýho?

Justin: Politika Dischordu se vždycky různě měnila v závislosti na tom, kdo tam zrovna pracuje. Lidi z Dischordu byli obvykle mýho věku nebo starší, takže asi proto ty reedice. Ale s novejma lidma se tohle může změnit. Teď tam třeba nastoupil kluk jménem Aaron Leitko, píše pro Pitchfork a má výbornou techno kapelu Protect-U. To nemusí nutně znamenat, že Protect-U vydaj desku na Dischordu, když ale v labelu začínaj pracovat mladší lidi, který jsou víc v kontaktu s tím, co se ve scéně děje, můžou se věci uvést do pohybu. Zajímavý jsou taky společný releasy Dischordu a jinejch labelů, což může pomoct k desce i obskurnějším novejm kapelám. Například můj label vydal takhle s Dischordem kapelu Chrise Hamleyho, Alarms & Controls, nebo jsme společně vydali náš white-label 12" HeatWave, kde jsou remixy od Grega Sauniera z Deerhoof a od místních DC kapel jako Cornel West Theory a Bubbling Well, nebo od mladejch kapel odjinud, jako třeba Pink Skull z Philadelphie.

Torr: Prozraď nám víc o tvým labelu.

Justin: Jmenuje se to Mud Memory (mudmemory.com), funguje asi od roku 1999. Prvotním záměrem bylo vydat jeden hodně divnej živák El Guapo. Pak tam ale vyšlo i první CD Edie Sedgwick a další místní kapely, ve kterejch jsem ovšem nehrál. A pak jsme uzavřeli něco jako partnerství s Dischordem, cílem bylo upozornit na mladší a míň známý umělce. Byl jsem tehdy fakt mladej, bylo mi 22. Šlo o to, že spousta zajímavejch kapel a umělců se teprve vyvíjí, formujou svůj vlastní zvuk a styl a bylo by pro ně lepší, aby nejdřív vydali něco na menším labelu. Dischord tohle vždycky podporoval, pomáhal s distribucí, poradili nám, jak zařídit výrobu desky atd. A to i v případě, kdy se na vydání nijak nepodíleli.

Torr: Máš ohledně Mud Memory nějaký plány do budoucna?

Justin: Asi ano, vždycky mám chuť vydat desku kapele, která se mi líbí a která je aktivní a hraje. Například v roce 2007 jsem vydal LP kapely The Points. Jsou to dost složitý osobnosti, podle mě by s nima Dischord kvůli tomu odmítnul pracovat. Ale já jsem tu desku vydal a Dischord pomohl s distribucí přes Dischord Direct. A je to skvělá deska – možná to nejlepší, co v DC vyšlo za posledních deset let. A lidi z Points teď sami vydávají další kapely.

Torr: Přesně takhle si celej svět představuje legendární scénu z DC: vzájemná podpora a spolupráce. Ale ještě k E. D. Sedgwick, jaký jsou vaše americký turné? Je složitý domlouvat koncerty? Jaký na vás choděj lidi?

Justin: Neřekl bych, že je to složitý domluvit. Bukuju turné od roku 1997 a znám spoustu lidí a jsem schopnej odhadnout, který jsou ty správný místa. Horší je to pak celý realizovat. Musíme si vzít volno z práce, někdo se musí postarat o děti, musí se domluvit, aby všichni na turné měli čas jet... A publikum? Každej večer je to jiný. Hráli jsme pro pět lidí. Hráli jsme pro 500 lidí. Záleží na tom, s kým hrajeme, jakej je den v týdnu, jestli v tom místě byl koncert před pár dny nebo bude za pár dní další... Je to dost nepředvídatelný. Hráli jsme třeba super koncert v Baltimore s Dismemberment Plan, který znám už taky hodně dlouho. Bylo to v obrovským klubu a přišly stovky lidí. Ale kdybysme hráli v Baltimoru úplně sami, vypadalo by to asi dost jinak.

Torr: A hele, netušil jsem, že už zase hrajou.

Justin: Hrajou, budou dělat novou desku... a hrajou i starý hity! Dělal jsem jim koncert na škole v roce 1996. Nepřišel tam vůbec nikdo.

Torr: Jakej je rozdíl v hraní v USA a Evropě?

Justin: Lidi v Evropě si kupujou desky, dostaneš po koncertě najíst a hovoří se tam různejma jazykama. To je to hlavní. Možná se lidi v Evropě celkově víc zajímají o hudbu, nebo jsou schopný ji delší dobu vnímat. Taky jsou kratší přejezdy. Ale lidi jsou jinak všude podobný. Naše práce je přijít na to, jak je co nejlíp pobavit.

Torr: Jakou posloucháš doma muziku?

Justin: Elvise, Chucka Berryho a Johna Lee Hookera. A PJ Harvey – velmi velký dávky PJ Harvey. Nový věci jsou vždycky vítaný, ale asi mám nejradši hudbu 20. století.

Torr: Koupíš si tu novou autobiografii Neila Younga?

Justin: Doufám, že mi tu knihu pošlou zadarmo do práce!

Torr: Dost se tady těšíme na vaší novou desku. Co můžeme čekat? Nějaký nový zajímavý vlivy? Jak by dopadlo srovnání s předchozí deskou?

Justin: Myslím, že nová deska je trochu víc punk než ty starý... málo kláves, skoro žádný automatický bicí. Zní to jako nějaká emo kapela! A taky míň studiovejch kouzel.

Torr: Nahrávali jste zase ve studiu Inner Ear, ale na webu Dischordu není uvedenej žádnej producent. Měli jste vůbec nějakýho?

Justin: Většinu nástrojů jsme nahráli v Inner Ear s TJ Lipplem, ale všechny vokály se dělaly v mým vlastním Studiu 1654. Celý to pak míchal Phil Manley z Trans Am zase ve svým studiu v San Franciscu. Takže na konečnou podobu desky měli vliv tihle „producenti“ – TJ, já a Phil. Radši jsme nikoho neuvedli.

Torr: Máš teda i svoje studio, proč jste to nenahráli celý tam?

Justin: Studio 1654 se nachází u mě doma ve sklepě, jsou tam hodně nízký stropy a není vůbec vhodný pro nahrávání bicích, není ani vhodný pro nahrávání živý kapely (ale pár věcí jsme tam skutečně nahráli, nechtělo se nám vracet se do Inner Ear a platit ještě víc za studio). Je fajn jít do "opravdovýho" studia a nahrát tak pořádně bicí, ale potřebuješ k tomu někoho jako TJ, kdo ti pomůže s mikrofonama a všema těma věcma. Když máš hrát, je složitý se ještě vedle toho starat o technický věci.

Torr: Kolikátý je tohle tvoje evropský turné (myslím se všema možnejma kapelama)?

Justin: Ježiši, ani už nevím. Určitě jsem byl v Evropě na turné víc než desetkrát, už to nestíhám počítat. Pro Edie Sedgwick je to myslím pátý turné, pokud teda budu počítat všechny verze týhle kapely.

Torr: Letos hrajete jen v Německu a v Česku, proč jste se rozhodli tentokrát jen pro střed Evropy? Proč ne Francie, Itálie, Španělsko, Anglie?

Justin: V Německu jsou vždycky velmi přátelský a nakloněný naší kapele a kupujou si hodně desek. Takže je to logickej začátek. A jakmile jsme v Německu, je snadný se vydat k vám, protože tady známe lidi a už jsme tu byli. Bylo by fajn jet i jinam po Evropě, ale upřímně řečeno na to nemáme čas. Mám dvouletou dceru a třítýdenní turné po Evropě je momentálně maximum.

Torr: Co můžeme teda my všichni udělat pro to, aby tohle turné bylo úplně nejlepší ze všech?

Justin: Prostě přijďte na koncert!