Silver Rocket

Leden 2010: jak to tenkrát bylo...

Aran 25. 4. 2012

Je před koncertem Scotta Kellyho v Liběchově a já mám chuť napsat pár slov – ani ne o tomhle chlápkovi (stejně bych to nenapsal líp, než Torr TADY), ale spíš o vzpomínkách, který se mi vážou k tý lednový noci roku 2010 na Točníku, kde hrál Scott v bejvalý konírně.

Už nás znáte dost dobře a dost dlouho, takže víte, že zaplněný kluby (samozřejmě když se vám chce) nejsou úplně naše karta. Tíhneme spíš k podvratnejm akcím. Sto kapel v bejvalý Zbrojovce. Cirkusovej stan na koupališti. Žlutá ponorka (pardon, autobus). Tohle nás baví, to je výzva. A obávám se, že koncert Scotta Kellyho na Točníku nemůže v tomhle ohledu už nic překonat.

Možná už si na to nepamatujete, ale konec ledna 2010 přinesl naprosto krutý mrazy. Ráno v den koncertu bylo na většině míst Česka víc než 20 stupňů pod nulou a v rádiu vítězoslavně hlásili, že máme za sebou další rekordně mrazivou noc. Ve světle tohohle zpravodajství se jevil koncert ve sklepě starýho hradu bez oken jako čirý šílenství. Ale už nebylo kam ustoupit.

Standa Choutka dovalil fukary, Luděk z Bárky má terénní auto, který zvládlo i zasněženej kopec k Točníku, pódium jsme si půjčili od někoho ze Žebráku, Yoz šéfoval zvuk. A Scott? Když jsme mu v době plánování toho turné napsali o našem bláznivým plánu a upozornili ho, že vzhledem k zimě to může bejt pořádně krušnej večer, odpověděl takřka okamžitě: „Holy fuck! It looks great. Let´s do it – whatever it takes.“

Nebudu vás obtěžovat tím, v jaký fázi svý války se světem jsem zrovna byl a jaký démoni mi bušili do hlavy (pro info: byli to Adramelech, Deumos, Naberius, Cresil a Belphegor), ale nebylo to úplně nejšťastnější období. A jsem schopnej bejt vystresovanej i před jednoduchým koncertem na 007, takže si asi dovedete představit, jak jsem vyšiloval před večírkem v mínus dvaceti s legendárním chlápkem, kterýho předcházela trochu rozporuplná pověst. V představách se mi usídlila vize poloprázdný konírny, kde rozpačitě přešlapuje pár zmrzlejch zoufalců, zatímco my v hlubokým sněhu taháme nahoru na ten kopec bedny a pódium.

A realita?

Hehe... Jasnej, chladnej den. Rozesmátej Pe.Klo pod kopcem, kterej každýho nově příchozího vítá panákem. Fukary foukají, stěrače stírají, klakson troubí. Lidi z Chebu, z Prahy, ze všech koutů republiky. Scott úplně nadšenej ze všeho, nepotřebuje nic. Yoz vládne zvuku. Po cestě nahoru na Točník zapíchaný ohnivý louče, kolem kterejch jdu se svojí ženou – nad náma hluboký černý nebe a pod náma sněhem pokrytej tichej kraj. Celý se to změnilo v naprosto nepravděpodobnou pohádku, která by byla úplnej kýč, kdyby to nebyla pravda.

No a pak začal ten koncert...

Na tomhle úžasným videu je vidět, že na začátku se i Scottovi trochu zachvěl hlas. Nedivím se mu. Kolem nás mráz a starý zdi mohutnýho hradu, my shromážděný v celkem vyhřátý místnosti a čekáme na HUDBU... a pak HUDBA skutečně začala.

Vybavuju si, že po prvních tónech týhle úžasný písničky jsem zaklonil hlavu a do očí se mi začaly drát slzy. Bylo toho moc – uvolněnej stres z koncertu, ze spousty dalších věcí, dojetí z toho místa, situace, z lidí, co neváhali přijet, z tý hluboký melodie... Bylo toho moc. Po pár vteřinách jsem se vrátil na zem a užíval si koncert „normálně“, ale těch prvních pár vteřin tohohle songu v kontextu Točníku mě přeneslo někam, kde jsem od tý doby byl třeba jen na koncertě Justina Sullivana letos na Dobešce. Jinak ne.

Další věc, co si vybavuju, je zahlazování stop po koncertě. Rozebírání pódia, aparátu, transport toho všeho dolů do dodávky... Jasná noc se najednou změnila v naprostou sněhovou vánici a my jsme byli jak nějaký vojáci v druhý světový, co stahujou techniku z první bojový linie zpátky do zálohy. Cestu z Točníka do Žebráku, kde jsme vraceli pódium (chlápek na nás vyděšeně koukal jako na úplný blázny – co si asi tak mohl myslet, že jsme v mínus dvaceti nahoře na hradě dělali? Obětovali kozly? Panny? Oboje?), jsme museli jet krokem v čerstvě napadlým sněhu.

Možná nejlepší na to celým byly dvě věci: jak jste nás podrželi VY, a taky to, jak to ocenil Scott. Ten chlapík hrál už víc koncertů než my tady všichni dohromady – a možná právě proto dovedl ocenit, co jsme tam připravili. Pořád nevěřícně kroutil hlavou, děkoval, přesně tušil, co to muselo bejt za přípravy... Teď bude hrát Scott Kelly na dalším výjimečným místě (hele, já v tý kapli hrál s Nathanem Bellem – je to SÍLA!!!) a já se těším na další dobrodružství.

 

„I will never forget this show“
Scott Kelly, 27. ledna 2010