Silver Rocket

Deverova chyba – Club 59

Pořád tak nějak v plným rozsahu nemůžu uvěřit tomu, že je tahle deska venku, a že je na ní logo Silver Rocket. Miloval bych jí sice úplně stejně, i kdyby vyšla kdekoliv jinde, ale nezastírám: vědomí, že teď jsme s Deverovou chybou NA JEDNOM LABELU, je prostě úžasný.

Z Deverovy chyby jsem měl kdysi takovej podvědomej respekt – jako basákovi je mi naprosto jasný, že co do muzikantskejch kvalit nesahám Tomskemu a Bedričovi ani po kotníky. Ale postupem času (známe se fakt docela dlouho) jsem se začal „osmělovat“: to když jsem zjistil, že Deverovci jsou úplně stejný blbci (hele, rýmuje se to) jako my. No a teď pořád dokola poslouchám Club 59 a nevycházím z údivu. Do prdele, do prdele, do prdele… Fakt si nevzpomínám, kdy naposled jsem si nějakou desku takhle rychle přepsal do vlastní DNA (jak by řekl Bugrr).



Vždycky jsem říkal, že kdybych nehrál v Gnu, snažil bych se nenápadně vetřít do Lyssy (což platí pořád), ale teď k tomu nevyhnutelně musím přiřadit ještě Deverovu chybu. Nevím sice, co bych tam se svým neandrtálským přístupem ke čtyřem strunám dělal, ale to je jedno. Tahle kapela je VÝJIMEČNÁ, jak jen lze bejt.

Především: není to žádný onanování. Každýmu, kdo Deverovu chybu vidí a slyší hrát, prostě musí bejt jasný, že tyhle tři chlápci sakra umějí. Ale oni místo nějakejch zbytečnejch exhibic soustřeďujou všechny svoje nemalý schopnosti na společnej TVAR, kterej se v průběhu těch jejich skladeb pořád mění a rozprostírá a smrskává a roste a pulsuje… Když v sekci kapely přiřazujeme kapelám status, tak u Deverovy chyby nebylo pochyb: je to DYNAMO. Lidský dynamo, zdroj pohybu neznámýho velkýho stroje.

Na nový desce je z mýho pohledu nejlepší to, že Deverova chyba tu muziku a riffy porcuje se stejně zabijáckým gustem, jako kapely typu Big Business nebo Akimbo. Možná se vám to zdá jako scestný přirovnání, ale pro mě to je ložený: tohle je prostě kapela, která ten MATERIÁL zvuků muchlá a opracovává stejně nekompromisně jako ty nejdrsnější noiseový/post-hardcorový/cokoliv party, ale vzhledem k jedinečnýmu zvuku to je totální originál. Ten přístup je podle mě fakt stejnej, jen výstup je odlišnej. Deverova chyba je hlasitá, syrová, nepolapitelná a silná hydra.

A další úžasnej a mimořádnej rozměr Clubu 59: hypnóza, sugesce, gotika. Deverova chyba mě nejen rozkrájí a podupe, ale já u toho zírám jak králík, uhranutej kobrou. Zkouším se vyhnout velkejm slovům, ale nejde to. Skladby jako „Následuj“ nebo „Pod ledem“ jsou prostě epický, velký, mrazivý mantry. Je z nich cejtit mocná síla. Všechno v muzice Deverovy chyby je v pohybu, všechno vibruje, všechno se rozbíhá do několika stran a zase zpátky – a tohle hemžení vyvolává nesmírnej tlak. Propletení basovejch linek, vybetonovaný Milhausovejma bubnama, je zkrátka jedinečný…

Hele, já na to seru. Dneska je 10. listopadu, já tu desku slyšel asi šestnáctkrát nebo sedmnáctkrát nebo kolikrát a naprosto upřímně říkám: je to geniální album. Končím. Uvolnit ruce z pout je to, co potřebuješ!