Silver Rocket

Killing Joke - Extremities, Dirt & Various Repressed Emotions

Aran 13. 9. 2017

Jsem mistr v psaní zbytečnejch recenzí bez návaznosti na aktuální desku nebo koncert. Neměl bych psát něco třeba o blížících se Unsane? Už jsem ale takhle spáchal Cosmic Psychos TADY a Laughing Hyenas TADY, teď jsou na řadě Killing Joke„Extremities, Dirt & Various Repressed Emotions.“ Dvakrát třikrát za rok mě totiž bez varování přepadne „Killing Joke období“, kdy na chvíli radši schválně zapomenu, jaký kokoti jsou údajně některý členové KJ (důvěryhodný zdroje) a soustředím se zcela na kosmickou stránku týhle nadčasový a geniální kapely. Letos mě to přepadlo s koncem léta a s plným uvědoměním si faktu, že „Extremities, Dirt & Various Repressed Emotions“ je jedna z mejch životních desek.

Opravdu bytostně nesnáším nostalgický kecy o 90. letech a hrdinský hlášky typu „Kdo si to pamatuje, tak to naplno neprožil,“ blablabla. Jako bylo to fajn, to jo, ale devadesátky dneska mají pro některý lidi snad až mytickej nádech 60. let, shodili jsme okovy, svět byl fajn, žilo se naplno. „Extremities, Dirt & Various Repressed Emotions“ vyšlo v roce 1990 a zcela v rozporu s tehdejším kontextem otvírá dekádu brutálního konzumu („Age Of Greed“ je nejagresivnější track alba), slepý poslušnosti a bezvýchodnýho kanibalizování a pustošení planety. Je to okno do budoucnosti: kdyby tahle deska vyšla letos, je stejně aktuální a temná.

Je důležitý začít tím, kde kapela v době vydání alba byla: Killing Joke spolu hráli už 12 let a měli za sebou „Outside The Gate“, asi nejvíc přístupnou a syntezátorovou desku svý kariéry. Každej už taky znal „Love Like Blood“„Night Time“, Jaz a spol. byli prostě poměrně známá alternativní veličina. „Extremities, Dirt & Various Repressed Emotions“ je v těchhle souvislostech naprostej úlet: cíleně brutální a nepřístupná deska s drásavým zvukem, která se prostě po dvanácti letech obvykle NENAHRÁVÁ. Killing Joke se tady opravdu vysrali na všechna očekávání. A bacha – byl to rok 1990, celkový „zhrubnutí“ nezávislý hudební scény proběhlo přece jen až o něco později. Citace z Wikipedie stránky o „Extremities“ je taky víc než výmluvná: „´Money Is Not Our God´ was the only single released from the album, and failed to chart.“

No jak by se taky do žebříčků mohl dostat – hned na úvod desky se Killing Joke vytasili se špínou celýho světa, zpracovanou zvukově i textově do jedný hrubý masy. „Life expressed in matter is a blasphemy. Success defined by aquisition stinks! So busy trying to make a living I forgot about living,“ křičí Jaz a hudba duní jako málokdy před tím a potom. Docela dobře si dovedu představit, že zvuk „Extremities“ ovlivnil i hlasitý kapely kolem Touch and Go; včetně novátorský rytmiky (mimochodem tohle je jediná nahrávka Killing Joke s bubeníkem Martinem Atkinsem – Ministry, PIL, Nine Inch Nails, Pogface atd.). „Do you grovel to your master? Do you beg like a dog?“ ptá se Jaz. „Will you swap your hi-fi for a clear blue sky? Will you cash in all your shares for Gods clean air? Is your answer yes, or no, to these painful truths?“

Celá deska je neskutečně vyrovnaná – a ty nejlepší tracky navíc přicházejí ve druhý polovině. Mohl bych napsat stejně dlouhej text o každý z nich, ale pokusím se to zevšeobecnit. Killing Joke na „Extremities“ vytvořili zcela novej zvukovej model, kterýmu se pak už nikdy nepřiblížili – oni ani žádná jiná kapela (bacha, ne že by pak KJ natáčeli blbý desky, natáčeli jen zvukově jiný desky). Je to první čistě „Geordieho album“: svět už by si měl jednou kurva uvědomit, jak nedoceněnej tenhle kytarista je. NESKUTEČNÝ riffy, ale Geordieho kytara má zároveň zvláštně zamlženej a nekonkrétní zvuk – ty kila tam spíš jen podvědomě cejtíš (o to jsou ale mocnější). Jako kdybys hrál riffy Slayer na zesilovač nastavenej pro My Bloody Valentine – nikdo jinej tohle ještě nevyzkoušel. Colemanův vokál je schovanej někde v mixu, na pár místech desky ho jen podvědomě tušíš, než že by tě vedl tou kterou skladbou. Album je prostě udělaný tak, aby tu hrálo přímo v hlavě a ne v bednách. Jseš tady součástí tý stavby, nejsi jen ten koncovej článek, posluchač.

Dvě skladby přece jen vypíchnu. „Inside The Termite Mound“ – jedna z nejvíc sugestivních písní všech dob. Opravdu si v tomhle tracku připadám jako v městským termitišti, kolem zní cvrkot nikdy nekončící práce, konstrukce roste a roste, ale je pořád stejně zbytečná, nemocná Geordieho kytara, lidi se chaoticky hemží, zdánlivý cíle je vedou z místa na místo, v noci spící, klidně oddychující masa čekající na další novej ranní povel, hypnotický bubny...

Druhá je v kontextu desky možná na první pohled nenápadná „Solitude“. Ta začíná klávesovým motivem, kterej Killing Joke zcela jistě nahrávali někde v jeskyni na severu světa v době před začátkem lidstva, tak pustě a chladně zní. Přidá se nádhernej, opravdu ale nádhernej Jazův hlas. Skladba se pak rozjede do riffu, kterej jako by předznamenával „Venus Luxure No. 1 Baby“ od GVSB a jeho stísněnou temnotu. Podvědomě tušíš, že track někam povede – a opravdu: v čase 2.55 se v prostoru doslova vyklene úžasná melodie, jejíž krátkej záblesk krutě končí návratem do klávesový předehry. Celý je to ale podtržený tím, že ve zbytku „Solitude“ se už pak VŮBEC NIC nestane – v tý chvíli na tebe teprve dolehne ta věčná samota, solitude...

„Extremities, Dirt & Various Repressed Emotions“ jsem v životě slyšel fakt mockrát a v různejch náladách. Vždycky to ale bylo tak, že jsem se musel přizpůsobit tý desce: nikdy to nebylo naopak. Album tady i skoro po třiceti letech stojí jako nepoškozenej monument jednoho výjimečnýho vzepjetí na dráze úchvatný kapely. Pokud jste tu desku ještě neslyšeli, věnujte tomu aspoň jeden poslech – ale fakt si to dejte v kuse, v klidu. Otevřete se tomu. „Will you swap your hi-fi for a clear blue sky? Will you cash in all your shares for Gods clean air? Is your answer yes, or no, to these painful truths?“