Silver Rocket

Or světový turné / díl 3. Anglie 2

Váša 31. 1. 2014

21. 9. Stoke-on-Trent

Vzbudili jsme se v Londýně, rozloučili se s Paulem a Emmou, který prej přijeli z nemocnice až nad ránem, vyměnili s Paulem pár desek (respektive přinesli jsme mu jako dárek sedmipalec a on přišel se třema deskama a že by rád za ně ještě naše LP) a vyrazili na sever. Vymotat se z Londýna opět trvalo docela dlouho, dálnice do Stoke pak už byla v pohodě. Míjeli jsme velký města jako Birmingham a Manchester a vynořili se ve zhruba dvousettisícovym městě s velkou dělnickou tradicí. V Minters Baru, kde jsme hráli, ještě nebyl nikdo vyjma mladýho svalnatýho barmana, kterej se podle mě dokonale hodil do severní Anglie. Ostatně jako všichni v tomhle městě.

Bartender nás nanavigoval na parkoviště za klubem, odkud se daly věci nanosit nahoru do patra, kde se hrálo. Stejně jako snad celý Stoke i Minsters Bar byl typickej cihlovej barák o dvou patrech. Věci jsme nosili do extrémně strmejch, zrezlejch a rozviklanejch shodů. Nahoře už čekala grupa postarších podivínů kolem kapely Kalus, která s náma hrála. Pomohli nám s věcma a dali informaci, že organizátor Rob přijde tak za hoďku, ale že už tam máme jídlo. Bylo celkem spoko, mexikáno směs s rejží a pitama. Mezitím se objevili týpci z dalších kapel večera – mlaďoši All the Best Tapes a drvoštěpové Werewolves on Motorcycles (hehe, jeden název lepší než druhej). Všechno lokální grupy.

Všude kolem se začínal ozývat neomylnej dělnickej drmolivej přízvuk, neustále prokládanej slovama fuck, fuckingbloody, upřímně jsme občas rozuměli úplný hovno. Radši jsme proto vyrazili někam pro pivo, protože dole v baru bylo samozřejmě příliš drahý na naše poměry. Vzali jsme to do supermarketu Sainsbury's a vybrali si ty vole plzně (!), protože to bez legrace bylo nejlevnější pivo v obchoďáku.


Stoke

Vychutnali jsme si ho na parkovišti u ježkokáry a následně se šli mrknout nahoru. Tam už lítal a neustále mluvil Rob, teď už pro nás legendární postava (což jsme v tu chvíli ještě netušili). Trochu jsme řešili organizaci a zvuk (měli jsme ty vole ZVUKOVKU! – dneska jsme byli regulérní headlineři), a pak se posadili dole v baru. Mezitím se začali připravovat Kalus. Už z venku při zvukovce jsme slyšeli hodně dobře šlapající Black Flag styl, a následnej koncert to jen potvrdil.

Kalus se údajně dali dohromady po x letech, začínali regulérně v osmdesátkách a podle toho taky koncert vypadal. Hodně dobrej oldschool, přišlo na ně taky hodně lidí (alespoň si myslím, že lidi přišli hlavně na ně – polovina osazenstva měla kolem čtyřiceti a vejš). Nemoh jsem se ubránit pocitu jakýsi "vesnický humpoláckosti" v jejich hudbě – což ale není myšleno nijak špatně, spíš naopak. Kdo si ale jen tak dovolí zahrát ke konci setu (kterej by moh bejt kratší) covery Minor Threat (a to dokonce přímo Straight Edge) a hned po tom song od NOFX... Tyhle týpci prostě dělaj to, co je baví, moc to neřešej – a mně se to docela líbí. Zbytek koncertu jsme už ale s Františkem poslouchali na zídce venku, přece jenom to bylo vzhledem ke stylu a stále stejnýmu mustru písniček trochu moc dlouhý.

V mezipauze jsme se seznámili s Tomášem, týpkem ze Slovenska, kterej ve Stoke žije už asi devět let, nebo kolik to říkal. Stejně jako všichni místní na mě působil totálně ostříleně a – sorry za genderovou nerovnost – "chlapsky" ve všech ohledech. Celý to na mě dělalo dojem, jako by se sešli chlápci se zálibou v dobrý muzice, který jsou přes den upatlaný od motorovejch olejů a uhlí a večer si udělaj dobrej koncert a pijou pinty poctivejch stoutů a pilsnerů...

Tenhle feeling trochu vyvracela druhá kapela večera, All the Best Tapes. Nemám ponětí, kolik těm klukům mohlo bejt, ale maximálně zhruba jako nám, spíš míň. Hráli hodně dobře, ve smyslu že jim to makalo – instrumentálně perfektní a hudebně vyspělý, bohužel trochu styl, kterýmu nikdo z nás moc neholduje. Taková slátanina moderního ema a punkrocku, něco ve stylu co tady třeba často dělaj Conspiracy. Ale trochu lepší...


Werewolves on Motorcycles

Třetí v pořadí byli Werewolves on Motorcycles, další místní kapela, která toho – aspoň jak jsme stihli zaznamenat z rozhovorů – měla ze zúčastněnejch tak nějak nejvíc za sebou včetně několika turné po Japonsku. Paradoxně mi ovšem přišla (vedle Kalus) tak nějak typicky domácí – dřevorubeckej styl, bubeník stokilový hovado, rock'n'roll až za hrob. Pro mě asi nejlepší kapela, se kterou jsme na turné hráli. Spousta energie, šlapalo to, a set dlouhej tak akorát. Těžko říct, k čemu to přirovnat – možná třeba starší Trigger Effect s trochu víc rock'n'rollovým drivem. V kontextu Stoke mě ani nepřekvapuje, že bubeník naprasknul Františkovi činel, kterej si půjčil – ale aby nedošlo k mýlce, hrozně moc se omlouval, nabízel za to prachy nebo koupení novýho, a vůbec byl děsnej cukrouš (stejně jako všichni z týhle kapely).

Poslední jsme na to teda šli my. Byl to asi nejlepší koncert turné, i přesto, že se (hlavně ta starší) část publika odebrala dolu do hospody. Stejně ale zůstalo dost lidí včetně zasloužilejch pamětníků, který si dokonce vymohli přídavek (což většinou neděláme). Byl to fakt příjemnej koncert s dobrou atmoškou. Rob byl úplně na větvi a furt něco valil jak to bylo super, vlkodlaci si to taky pochvalovali a měli jsme z toho dobrej pocit. Během celýho večera i po koncertě se prodalo na anglický poměry hodně desek a dalších věcí (např. k Adámkovi přišel chlapík, že má rád heavy věci, a po Adámkově tutorialu odešel s balíkem desek za 60 liber). Nějaký postarší paní, který si koupily dámský trika, nám neustále opakovaly "You're so lovely!", což krásně kontrastovalo s drmolivým přízvukem prokládaným fuckyfuckingy v podání chlápků všude kolem... Famózní večer.

Celý to ovšem ještě nebylo u konce. Po tom, co jsme sbalili věci a rozloučili se s kapelama, jsme se přesunuli k Robovi domů, kde jsme spali. Už cesta byla dost výživná. Proplešatělej čtyřicátník o hmotnosti kolem 250 liber Rob už byl trochu cinklej, což byl startér pro zřejmě ještě rychlejší tok slov, než je u něj obvyklý, a tak celou cestu popisoval historky ze svejch návštěv koncertů nebo mluvil o Stoku obecně. Probíhalo to asi nějak takhle: "You know, dudes, I saw fucking Green Day in that fucking venue here in fucking Stoke – yeah, here we are fucking passing by – it was here in fucking downstairs and now there is some fucking mid-class super-class fancy fucking restaurant, you see these assholes... and then I saw the fucking band on a fucking Glastonbury festival and I was like what the fuck? You know I see fucking punk somewhere else than in that bloody business bullshit..."

Je ale třeba si domyslet, že vzhledem k šílenýmu přízvuku byla většinou rozumět tak polovina. Adámek u Roba Fakt zábavnejch okamžiků proběhlo s Robem za večer ještě spoustu – od okamžiku, kdy nastoupil do auta a byl naprosto konsternovanej z toho, že máme volant vlevo ("Fuck!"), až po okamžik, kdy jsme po hodně dalších pivech u něj doma šli spát. František velmi rád vypravuje o momentu, kdy hostitel vytáh z ledničky obří box vychlazenejch Budweiserů a s triumfálním výrazem a přáním "Merry Christmas!" je položil na stůl. Poslouchali jsme muziku, na kterou měl Rob ale úplně stejnej vkus jak my. Slyšeli jsme hodně příběhů o tom, jak v 90. letech jezdil dolu do Londýna, Birminghamu nebo Manchesteru na Fugazi nebo na Shellac, spoustu příběhů o lokálních kapelách včetně ukázek (moje osobní doporučení – Ox Scapula) a vedle toho spoustu úplně nepodstatnejch pindů... S Robovou přítelkyní jsem zase zaved delší rozhovor na téma "jak je krásná nová deska Nicka Cavea".

Fakt dobrej večer. Mám pocit, že jsme se po sobě s klucima několikrát koukli s jasně srozumitelnejma výrazama, jak je dobrý, že v nejmíň očekávatelným městě se odehraje takhle dobrej večer.

22. 9. benzínka před Leedsem

Spali jsme v obýváku, celkem to šlo. Ráno jsme se hodně dlouho nechávali poddat, jestli Rob zajde pro snídani, nebo ne – nakonec to udělal a dali jsme si rozpečený oatcakes se sýrem a nějakou curry omáčkou – taková typicky "stoke styl" snídaně, řek bych (koneckonců Rob to komentoval slovy "Breakfast of champions gentlemen!"). S sebou jsme každej dostali lahev Robova domácího stoutu (tu si František stihnul ještě během tour rozbít v báglu) a vyrazili jsme směr Leeds.


Severoanglickej venkov a všude ZÍDKY

Dneska nás čekala opět díra v itineráři, plán byl proto ideálně zajet někam do přírody a tam se vykempit. Vybavili jsme se na to špagetama v plechovce a monstrózníma třílitrovkama cideru. Jenže vykempit se v přírodě v severní Anglii se ukázalo jako naprosto nezvladatelnej úkol. Sice se nám podařilo najít hezký jezero a u něj kemp, přenocování by ale stálo pár liber a v tu chvíli se nám to nelíbilo. Byla to celkem zásadní chyba – nejenže už jsme lepší místo nenašli a nakonec jsme za noční parking na benzínce zaplatili deset liber. Tomuhle zakotvení na noc ještě předcházela celkem strastiplná cesta – sjeli jsme z dálnice a v nádhernejch kopcích a stráních hledali volnej flek na zaparkování, ale NAPROSTO všude byly nízký kamenný zídky, který oplocovaly louky i lesy, takže během snad osmdesáti kilometrů kodrcání se po uzoulinkejch silničkách jsme nenašli jediný místo, kde by šlo zastavit a postavit stan. Dost mě to mrzelo, protože krajina byla všude kolem fakt parádní, přesně anglickej venkov tak jak si ho představuju.

Poslední zoufalej pokus jsme provedli už těsně před Leedsem, kde jsme hráli další den. Zajeli jsme do takový hodně podezřelý kolonie, kde na nás všichni nevybíravě čuměli, tak jsme to radši co nejrychleji otočili. Stihnul nás ale zastavit jeden místní týpek a poradil nám vyjet nahoru na kopec, kde byla farma – že tam nás prej nechaj přespat. Vyjeli jsme teda nahoru. Farmář vejral jak puk a otázku ohledně přespání odsoudil rezolutním "ne". Vysvětlil jsem mu, že nám to poradili dole – no a on, že se nediví, ale u něj ať rozhodně nespíme, protože jestli o nás prej dole věděj, tak nás v noci přijdou nastopro okrást. OK, otáčíme to a mizíme.


Fucking bloody Spaghetti

Najeli jsme na opačnej směr dálnice a vzali první benzínku. Vypadá to, že za delší parking se v Anglii platí všude, po krkolomným hledání jsme ale už byli rádi, že máme aspoň nějakou základnu. Zaplatili jsme 10 quids a dali si ty špagety, který byly teda fucking delicious (po Stoke obecně jsme víceméně nemluvili česky, ale pouze hulvátskou angličtinou). Otevřeli jsme cider a dali další film v autě, tentokrát hrozně debilní akčňák, jehož jméno si už naštěstí nepamatuju. Stan jsme postavili na kopečku u parkoviště a usnuli jsme jak miminka.

23. 9. Leeds

Spali jsme neočekávaně dlouho. Trochu si myslím, že jsme se lehce otrávili plísní, která ve stanu po belgický štaci začala velmi zdárně bujet. Druhou možností, která by odůvodňovala spaní asi do jedný odpoledne, byl nekvalitní cider, kterej ovšem František, vzhledem k vysoký voltáži, ohodnotil naopak jako velmi kvalitní.

Každopádně, podařilo se nám vyrazit do města, který bylo vzdálený pár kilometrů – Leeds. Měli jsme spoustu času, kterej jsme se rozhodli investovat k nákupu novejch paliček. Vlastně jsem myslím ještě nepsal, že v Hamburku si František zapomněl komplet všechny paličky, takže si v Mons půjčil (!) od persony X (paličky dones organizátor Mat z nějaký zkušebny), a až v Londýně si koupil nějaký další, který zase ale ve Stoke úspěšně rozlámal.


Leeds

Problém byl s parkováním. Klub Santiagos, kde jsme hráli, byl dost v centru, a tak veškerý parkování (pokud nějaký bylo) stálo pár poundů. Pro začátek jsme se rozhodli nechat u auta Adámka, kterej s ním jako jedinej nemoh odjet, aby hlídkoval, a v případě, že se objeví policajti, urychleně parkování zaplatil nebo to případně ukecal. S Františkem jsme vyrazili hledat hudebniny, což se nám podařilo asi po hodině, neboť jsme neměli wifi ani plánek města. Poradili nám v jinejch hudebninách, kde neměli paličky ani struníky na virbl (ten jsme taky potřebovali). Během toho jsme si zběžně prošli centrum. Přišlo mi snad ještě pompéznější než Londýn. V Leedsu je spousta pěších zón, což se v Londýně asi moc nepěstuje, tak možná proto – město mi tak připadá, jako by mělo výstavní široký bulváry, jejichž impozantnost (samozřejmě jak pro koho) ještě podtrhuje viktoriánská architektura. Já nevim, mě to celkem bavilo, zároveň mi ale město přišlo tak nějak podivně neuspořádaný – možná v kontextu koncertu, kterej večer proběh.

Vrátili jsme se k autu, kde na nás zanedlouho natrefil dnešní organizátor James. Den předtím kolaboroval na koncertu Black PusThat Fucking Tank, takže spoko hudební vkus. Chvilku jsme kecali a pak začali řešit stěhování věcí do klubu. Santiagos je opět spíš hospoda, ovšem trochu víc uzpůsobená na hraní, než byla The Westbury v Londýně. Hrálo se před monstrózní prosklenou výlohou, takže bylo na kapelu vidět i zvenku (ostatně bylo to i dost výrazně slyšet). Nanosili jsme věci dovnitř a připravili celou stage – dnes jsme opět byli "hlavní" kapela a půjčovali jsme všem věci. Čekala nás znovu zvukovka. Roztáhli jsme distro a mezitím se objevily další kapely večera. Z Jamese posléze vypadlo, že chlapík, kterej měl uvařit večeři, nekomunikuje, a že s náma zajde do sámošky nebo někam do fast foodu. Nakonec jsme zapluli do vegetariánskýho burrita a docela si pochutnali. V pohodě.

Začalo se schylovat k odstartování večera a nikde ani noha. Měl jsem celkem opodstatněný obavy, že tenhle večer nedopadne moc dobře – propagace (aspoň jak jsem koukal na stránkách) +/- nula, na facebooku deset účastníků, přičemž 4 jsme byli my a James. Zbytek zřejmě byli členové ostatních kapel – skutečně to tak v baru vypadalo... Zaregistroval jsem možná tak 4 lidi, který nebyli z kapely nebo jejich známý.

Hrály s náma kapely Achtung EverybodyGet Human, bohužel nevím, která z nich byla která, protože mě ani jedna nebavila. Obojí punkrock, to první dost špatně zahranej a zazpívanej, druhá kapela přeci jen byla o trochu lepší, ale rozhodně si to znova doma nepustím. V tom druhým hrál basák bejvalejch Buzzkill – to možná někomu něco řekne, zaregistroval jsem je na jejich českym turné po boku Eastern Star a pak je viděl i na Mighty Sounds (jo, to byly časy) snad někdy v roce 2007 nebo tak. Nebavěj mě ale ani Buzzkill, stejně jako tenhle další projekt...


Ta druhá kapela v Leedsu

Během první kapely jsme vyrazili sehnat někam pivo, protože obligátní 4 poundy za pintu v Santiagos na nás byly samozřejmě příliš. V Anglii se s pitím pro kapely evidentně nepočítá, jak jsem ale slýchal různý historky z britskejch turné, my jsme podle všeho měli na ostrovní poměry hodně dobrej servis. Rozhodli jsme se jít opět do Sainsbury's, kde se ovšem stala neuvěřitelná příhoda, a sice, že nám ODMÍTLI prodat pivo (!!!!!). Seběhlo se to takhle – vybrali jsme dva klasický čtyřpacky a šli zaplatit k samoobslužný pokladně. Ta po nás začala chtít přivolání obsluhy, protože na nákup tohoto typu zboží bylo potřeba ID. Přišoural se tedy postarší zřízenec a požadoval naše občanky. Adámek měl u sebe ovšem pouze ISIC, a ačkoli je z nás nejstarší a na studentským průkazu to má jasně uvedený, nejel přes to vlak. František ještě zkusil promyšlenou fintu, a řek Adámkovi, aby šel pryč – následně se začal s chlapíkem dohadovat, že teď jsme snad v pohodě. Chlap ale trval na svým a argumentoval slovy že ví, že ten alkohol donesem tomu klukovi, co šel pryč. Neuvěřitelný ty vole. František se namích a řek, že si to koupíme někde jinde – to podle mě neměl dělat, protože široko daleko už nebylo nic otevřenýho a do Santiaga jsme se tak vrátili s nepořízenou... Naprostý fiasko a totální potupa...

S touhle zkušeností jsme se tak začli chystat k setu ve vylidněným baru, navíc s evidentně hodně skleslým Jamesem u vstupu. Po zkušenosti z Mons jsem ale byl už tak nějak ve spoku a nevadilo mi vůbec nic, ani mě snad nic nemohlo překvapit. Koncert jsem si tím pádem užil a užilo si to asi i těch pár lidí, co na nás koukalo – hlavně lidi z kapel. Pár z nich si koupilo desky a zněli nadšeně, z čehož jsem měl radost a dobrej pocit. Na Jamese ale nebyl dobrej pohled... Vedle jídla se mu totiž vysralo i spaní, který měl domluvený u jinýho kámoše, jenž taky nereagoval. Potom nám přines 58 liber, aby se po asi deseti minutách vrátil s tím, že si to blbě propočítal a musí dát ještě asi deset liber zvukaři. Tomu už jsem se jen tak pousmál. Bylo mi Jamese líto, na druhou stranu si myslím, že se do toho průseru navez tak trochu sám... Nemyslím, že pro udělání koncertu stačí FB event a domluva s evidentně dost pochybnejma kámošema. Ale nebudu soudit ani odsuzovat, to by nebylo fér.

Na spaní se nás ujal zpěvák z tý ex-Buzzkill kapely, což od něj bylo dost milý... Chvíli jsme s nim a lidma z tý kapely ještě kecali a dali si ty ultradrahý pinty, dost brzo jsme ale už vyrazili k němu domů. Zašel jsem ještě do Sainsbury's pro Carlsbergy (prodali mi je, úchvatné!) a ještě jsme poseděli doma. Vyzkoušel jsem si pak spaní v dodávce, ve který jsme měli věci – hlavně mě zajímalo, jestli se Adámek (kterej dosud v dodávce spal, když bylo třeba) fakt obětuje, nebo si naopak užívá super pohodlí, hehe. Resumé – není to špatný, ale výhra to taky asi není.

24. 9. Brighton

Na dnešek jsme opět zůstali bez koncertu. Předběžně jsme se ale domlouvali s Aničkou, že bysme za ní mohli zajet do Brightonu k moři. Nebyla to moc velká zajížďka a hlavně to MOŘE, viď. Rozhodnutí ale padlo až v průběhu dne na dálnici, protože bylo krásný počasí, sluníčko, silnější důvod jsme si nemohli přát.

Vypakovali jsme se z Leedsu a posnídali kus za městem na odpočívadle. Pak už nás čekala jen tuna mil směrem na jih. Nic moc objevnýho se po cestě nedělo. Poslouchali jsme kapely, občas british english z rádia, občas jsme povídali, občas spali. Londýn jsme po obchvatu objížděli snad dvě hodiny, neuvěřitelný. Fakt je obrovskej, do toho byly všude zácpy. Snažili jsme se stihnout Brighton ještě za světla, povedlo se nám to asi o dvacet minut. Hezkou náhodou začaly z rádia hrát takový oslavný fanfáry zrovna když jsme přijížděli do centra města. Bylo to fakt vtipný a na základě toho jsme (trochu zblblý dlouhou cestou) začali kynout kolemjdoucím a vymejšlet oslavný hlášky typu "What's up Brighton, here we are, my fuckin feet are awaiting you" apod.


Fucking yeah we made it to Brighton and swam!

Přijeli jsme na "nábřeží" a zaparkovali hned vedle pláže. Nevim, jestli to víte, ale Brighton je fakt nádhernej. Po celý délce města pláž, zbytek je rozprostřenej v kopcích, který se zvedaj hned od pobřeží. Nechal jsem Aničce zprávu, kde jsme, a ať vezme něco k pití, pak jsme s Fanym hned vypálili vstříc vlnám. Řeknu vám brutální kosa, ale když už se člověk jednou za rok podívá k moři, je potřeba to skousnout. Navíc to bylo fakt v hezkej moment, těsně předtím než už je úplná tma – jen šero a nad obzorem prosvítaj poslední paprsky oranžový, která posléze přechází ve fialovou. No romantika jak blázen, jen ta kosa – zbytek večera jsme seděli nabalený v bundách. Ale šlo to.

Anička říkala, že máme fakt obrovský štěstí. Normálně je prej na pobřeží pořád vítr a nedá se tam bejt. Za měsíc, co tam je, to prej bylo první bezvětří. Přišla hned jak jsme vylezli z vody, a v igelitce měla nějaký piva. Zapli jsme hořák a udělali šlichtu, pak jsme popíjeli a užívali krásnej večer na pláži. Když čas pokročil, bylo třeba dojít pro další piva – vzali jsme je v malým tureckým krámku, po cestě jsme ještě narazili na nějakej vyhozenej snack značky Taj (ve složení jsem si druhej den přečet, že se jedná o smaženej škrob a aroma) a sladký melouny. Meloun jsme dali do auta, ale škrob mi hodně jel už na pláži. Byl to dobrej večer. Takový ty dobrý momenty, když se člověk zaposlouchá do šumění moře a vede sofistikovaný řeči. Šli jsme spát do auta, protože u Aničky to nebylo možný (že tam je čerstvě a bydlí u starý paní a bylo by to asi dost blbý – nám to nevadilo), nakonec to i celkem šlo (v rámci možností samozřejmě... vlastně docela brutál). Další den nás čekala zase pevnina.

Předchozí díl je když tak TADY