Silver Rocket

Basketball diaries vol. 6

Abysme pořád jen se slzou v oku nevzpomínali na velký hráče minulosti, co? Dneska chci něco napsat o jednom z mejch nejoblíbenějších hráčů současný NBA. Rajon Rondo. Rozehrávač Boston Celtics. Atletická hříčka přírody: neskutečně rychlej, ale zároveň taky silnej, odolnej a tvrdej. A co je hlavní: DRZEJ JAK VOPICE.

To skvostný, nasraný „FUCK YOU!“ na konci toho videa může ze rtů odečíst i slepej. Čelenka s logem NBA vzhůru nohama je pak už jen ta pověstná třešnička na dortu. Přiznám se, že tenhle spratek mi byl ze začátku strašně nesympatickej, navíc nemá žádnou střelbu z dálky a mizernou úspěšnost šestek. Ale postupem času si mě získal na svoji stranu – nejvíc asi touhle akcí:

Vletět do mlejnice pod košem, vrhnout se někomu pod nohy – to je přesně Rondo. V každým zápase předvede něco, při čem očekáváte, že si buď a) zláme hnáty, b) přerazí vaz, c) zláme hnáty nebo přerazí vaz někomu jinýmu. Stal se ze mě totální fanoušek Rajona Ronda.

A co je na něm nejlepší? Tomuhle klukovi je teprve 24 a má kolem sebe slavný třicátníky Paula Pierce, Raye Allena, Kevina Garnetta a teď i Shaquillea O´Neala. A z pozice rozehrávače musí tyhle borce – každej z nich bude jednou stoprocentně v Síni slávy – řídit. To vůbec není lehká situace. Rozehrávač v basketu je totiž něco jako bubeník. Když je špatnej rozehrávač/bubeník, pak stojí tým/kapela za hovno – to je axiom. Rozehrávač/bubeník je klíčovej, ale zároveň by neměl bejt moc vidět/slyšet. Titul NBA ještě nikdy nevyhrálo mužstvo, kde byl nejlepším střelcem rozehrávač aka point guard. A kapela je taky na prd, když tam bubeník předvádí nějaký onanistický orgie s devíti přechodama, šesti činelama a trojšlapkou. Tyhle lidi by měli bejt spoluhráčům oporou, ale měli by jim nechat přesně takovej prostor, jakej je pro výsledek důležitej. A měli by převzít otěže, jen když si to zápas/skladba žádá.

Představte si, že je vám cca 20 let a bubnujete v kapele, kde s váma hraje ještě Joe Lally na basu, na kytaru Steve Albini a zpívá tam dědek Gira. A musíte tyhle lidi svým bubnovámím podporovat, někdy třeba malinko řídit atd. Ale nemůžete jim říct: „Ty vole Joe, hraješ to jako prase, soustřeď se. Steve, tenhle akord mi tam nesedí, zkus něco jinýho. A ty Michaeli, zkus v tom refrénu nějakou jinou polohu, zníš jako nějakej starej dědek.“ Musíte spolknout ego a zkusit to jinak. To samý musel udělat Rajon Rondo – a právě proto ho oceňuju, protože jeho ego je obrovský. Koukněte na část tohohle úžasnýho dokumentu o Boston Celtics (jestli se vám nechce koukat na to celý, pasáž o Rondovi začíná zhruba ve 2.35. A naprosto KLÍČOVEJCH je deset vteřin od 3:17 do 3.27):

Těch deset vteřin od 3:17 do 3.27 si můžu pouštět stokrát dokola:

„Přímo na kameru, jo?“
„Jo, blabla...“
„Do I feel like I am the best point guard in the NBA? YES.“

To, jak řekne to YES, je nejlepší. YES. „Jestli jsem nejlepší rozehrávač v NBA? Jo.“ Fantastický. Abysme si rozuměli – Rondo není nejlepší rozehrávač v NBA. Je mezi šesti nejlepšíma, to stoprocentně (Derrick Rose, Chris Paul, Deron Williams, Rajon Rondo, Russell Westbrook, Steve Nash), ale že by byl úplně nejlepší? To zatím ne.

Jenže to, jak sebevědomě a vážně to řekne, z něj toho nejlepšího rozehrávače dělá. Sebevědomí, správná dávka arogance, ale směrem ke svýmu týmu velká pokora. Představte si naše nudný sportovce, jak by asi reagovali, kdyby dostali stejnou otázku. „To nejde takhle říct, je spousta dalších kvalitních hráčů.“ „Tak tohle musí posoudit jiní.“ atd., atd., atd... Kecy. „Do I feel like I am the best point guard in the NBA? YES.“ Takhle to má bejt. Bubeníci, buďte jako Rajon Rondo!

Basketball diaries vol. 5: http://www.silver-rocket.org/nejkecy/269
Basketball diaries vol. 4: http://www.silver-rocket.org/nejkecy/268
Basketball diaries vol. 3: http://www.silver-rocket.org/nejkecy/266
Basketball diaries vol. 2: http://www.silver-rocket.org/nejkecy/263
Basketball diaries vol. 1: http://www.silver-rocket.org/nejkecy/262