Silver Rocket

Summer Saga 2005: létající cirkus

Takže Točník. Musím přiznat, že jsem tenhle rok nějaký výrazný obavy necejtil. Před rokem v Byšicích to bylo jiný, ale tentokrát ze všech zainteresovanejch vyzařovalo tolik energie, že mi připadalo nemožný, aby celá akce nedopadla dobře. Aby taky ne, když jsme řešili věci, jako na kterym místě hradního nádvoří se bude rožnit mrtvej kozel (ten nakonec účast odmítl).

Přijeli jsme s klukama pozdě, na pódiu už panoval čilej ruch, řízenej dvěma profíkama v trikách Katapult. Byl to takovej ten dělnej chaos, nikdo přesně nevěděl, co dělat, abysme nenasrali turisty, který když viděli aparát na pódiu, začali se viditelně těšit, že bude nějaká „hudba“ (Pappi, ich will ein bischen Musik!) Yoz už trůnil ve svým altánku a vymejšlel si blbosti. „Sem musí přijít plachta, přitlučte to pořádně, táhne mi na nohy jako kráva.“


Deset metrů stříbrný rakety.

Vyrazil jsem s Torrem a Kupónem přidělat plachtu na hradby. Ta desetimetrová, co ji zřejmě nikdo neviděl, dala všem zabrat. Klepaly se mi kolena a vnitřnim okem jsem viděl svoje kámoše roztříštěný na útesech deset metrů pod tebou. Situaci rozčísnul Brouček a pár dalších dobrovolníků… hrad je označenej a pro tuhle noc je jenom náš. Druhou plachtu na nádvoří jsme připravili s Oldou, to už je snadný. Plachty jsou sice jen taková blbost, ale kdykoliv jsem kolem ní prošel, cejtil jsem skutečnou radost. Co uděláme příště? Další logickej krok je vzducholoď ve tvaru stříbrný rakety.

Kluci (a holky) mezitim odvedli spoustu práce s přípravou pípy, grilu, kavárny a baru. Najednou se věci daly do pohybu. Brouček s Torrem začali pouštět, připravoval jsem bar, letmo se vždycky s někým pozdravil a najednou byly všude mraky lidí a Děti deště do toho bušily na pódiu. Ještě jsem se stihnul přivítat s Camilo Cienfuegosem, kterej si odskočil na Točník přímo ze Sierry Maestry nebo z nějaký fotky s Fidelem a snažil se všem nakukat, že přijel z Bratislavy. A pak jsem se stal barmanem a musím říct, že se hluboce omlouvám všem barmanům a pinglům, na který jsem byl kdy v životě v nějaký frontě hnusnej, nepříjemnej nebo jízlivej. Je to otročina. Otáčeli jsme se tam vždycky dva nebo tři a zastavit se nebylo možný.


Přeci zrovna tobě to nebudu vysvětlovat...

Při Esgmeq mě vystřídal Záhoř, tak jsem šel zkontrolovat Vořecha ke grilu. Famózní. Zástěra, rádio, domácí okurky, epochální marináda a vůně dřevěnýho uhlí. Dal jsem si kuřecí nohu a chvíli poslouchal ty lidi z Chebu. „Nenávidim tě, to přísahám“ je taky jedinej song, kterej jsem si ten večer v klidu poslechnul celej jako divák. A zpátky k baru. Cestou mě odchytili, že jsem zapotřebí u pípy. Tam to hustě nestíháme, pivo pění, fronta je dlouhá, lidi chtěj chlastat. Co je ale super, že v jeden okamžik jsme seřazený v řadě Aran, Lieschen a já, všichni v pracovním mundůru – mikině Wollongong, pěkně podle velikosti. Makali jsme jak fretky, na pódiu řádili Wolloni, Bourek vedle mě mezi točenim piva na jeden zátah utrousil „to je, bohajeho, nějakej úchylnej cover, ne?“ Pak se mezi lidma prodral Aran, ruku nad hlavou, třepal houní a říkal: „Tak to je VRCHOL večera!“ Highway to Hell.

U baru došel chlast. Holky vyrazily pro novej na nákup, přidal jsem se k Lucii a střídám bratry Fantovy. Tahle trojice pomocí svejch zářivejch úsměvů nacpala do lidí veškerou kořalku, co byla k dispozici. Bylo to docela krušný, protože jediný pití, který zbylo, byl fernet a zelená. Lidi ovšem chtěli víno, rum, vodku a gin. S vypětim všech sil jsem nasadil veškerej šarm, abych všem vysvětlil, že další pití bude za hodinu a že zelená není tak strašná, jak vypadá. Moc to nefungovalo, až na jednoho člověka, kterej se chvíli rozčiloval, že neni rum a že je to jako škandál, aby z něj pak vypadlo, že si to splet a že rum vůbec nepije a že chtěl zelenou. Strašně mě tím potěšil, dal si jich rovnou sedm. Z Gnu jsem neměl vůbec nic, jen mezi nalejváním zelený jsem občas zabloudil pohledem k pódiu a viděl vlnící se jednolitou živou hmotu. Hezkej pohled.


Řikám ti, fakt to tam makalo...

Na pódiu se mihnul ultraknír – Emems. V baru už je zase pití a nápor je poměrně silnej. Čas od času se vynořil ožralej a zhulenej Dr. Radosta, roztomile se na všechny usmíval a snažil se někoho nasrat. Vořechovy kila a Bourkovy zvuky opanovaly prostor. Rožnovský vedle u falafelu se taky pěkně oháněj. Měli jsme velkou prdel z toho, když jsme kupovali těch 300 libanonskejch chlebů. (Prodavač: Kolik těch chlebů? Záhoř: Tři stovky. Prodavač: Cože? Torr: cvak – fotografuje). Přišlo nám absurdní, že by se to mohlo sníst. Tady už to tak nereálně nevypadalo.

Přichází naše půlhodinka. Shodli jsme se na tom, že tohle je svým způsobem jediná chvíle na odpočinek. Ale stačilo se podívat na lidi a nad ně na zeď paláce, přízračný stíny a světla – nebylo možný tomu odolat. Snažili jsme se nedělat s hraním žádný cavyky, všechno sveď a smeť! Nešlo si ale nevšimnout Torra, kterej absolvoval dva skoky do lidí a dvakrát mě nemilosrdně vytáhnul kabel z krabičky… parádní vsuvka! Ale jako by mi basa vůbec nepřestala hrát, zastrčil jsem kabel na místo a zase do toho.


Zátiší s raketou

Slezli jsme z pódia, nastává monstrzvučení OTK. Chvilku jsem opruzoval kolem, abych se uklidnil, lidi proudili všema směrama a vydávali zvuky, takhle to muselo vypadat, když se posádka Točníku vrátila z válečnýho výjezdu po okolní krajině a hledala uvolnění v bezpečí hradeb. Úžasem mě naplnilo Ondřejovo roucho, rozpuštěný vlasy a červený boty. Vypadal jako „zábavný prorok“ z Života Brianova a dokonce podobnym způsobem řečnil. Dělá to na mě velkej dojem. Když pak společně s Honzou rozjížděj koncert synchronizovanejma vrtulníkama, jsem perplex. Hrozim.

Je po všem, začalo pršet. Dali jsme si s Fantovejma doutník, první letošní. Pití bylo zase vypitý, všichni se pomalu uklízeli do hradu. Žádný excesy, na nádvoří hořel oheň. Když jsem se balil do spacáku, rozčísnul noc Vořechův řev, kterej bez milosti zlikvidoval poslední chlastací partu. Ráno šlo všechno až neuvěřitelně hladce. Všichni byli báječný a v půl devátý vypadal Točník, jako by se v noci vůbec nic nedělo. Sami jsme tomu nemohli uvěřit, tak jsme postávali před konírnou, vtipkovali a šikanovali Pepeho, kterej se normálně opovážil hodit na zem vajgl.


...a pak jsem toho křižáka plesknul přes uši a hnal na Svinibrod. Tohle je, jářku kurva fix, náš hrad...

Vypil jsem za noc jedno pivo, jednu zelenou, neslyšel pořádně jedinou kapelu, letmo prohodil pár slov se spoustou lidí, který vždycky rád potkám, a získal pocit, že všechno trvalo jen pár desítek minut. Nevim, jak poděkovat všem, díky kterejm všechno dopadlo takhle dobře: Luďkovi a všem z Točníku, spouště kámošů, který pomáhali, kde bylo třeba a vůbec každýmu, který tuhle noc dorazili. Nikdo neví, co bude za rok… ale tohle si budu dlouho pamatovat!

fotky Eva