Silver Rocket

My name is Adam. I play bass for Paramount Styles.

Aran 26. 3. 2009

Kdo mě zná, ví, že koupit si třeba letenku je pro mě nadlidskej úkol. V podstatě jakýkoliv fungování mimo zavedený směrnice mě znervózňuje. Nerad dělám nový věci, cejtím se dobře ve starejch kolejích. Svět „tam venku“ je pro mě cizí místo. Takže když přišlo Scottovo pozvání, abych hrál na basu během poslední části evropskýho turné Paramount Styles, přišlo mi to celý mírně absurdní. Letět do Amsterdamu, tam je někde najít, hrát s nima tu úžasnou muziku bez jediný zkoušky a pak letět zpátky? Super, není nic jednoduššího. Navíc jsme od poloviny února byli doma všichni dost nemocný – horečky jsme si předávali jeden na druhýho, bylo to náročný. No a uprostřed toho jsem si teda nakonec v pondělí 23. února odpoledne zabalil pár triček, ponožky, krásnou černou košili, kapesníky, basu, a vydal se na letiště, samozřejmě po předchozí instruktáži od Töhötöma. „Letiště jsou ty vole nejlepší místa na světě. Všechno je tam jasný, nemusíš se ničeho bát,“ ujistil mě. Něco na tom je. Dorazil jsem do Ruzyně zpocenej a zmlácenej chřipkou, našel potřebný cedule, řídil se jima, a někdy po osmý jsem skutečně nastoupil do letadla. Svým strachem z lítání vás nebudu nudit, ale bál jsem se jako svině.


Hello Amsterdam!

Amsterdam pozdě večer, našel jsem hotel. Scott byl pryč a neměl u sebe mobil (o tom pozdějc) a Alexis byl v kině, ale Scott mi odněkud z města hned volal na pokoj a popsal mi cestu do Paradisa, že musíme jít někam do baru. Chápete: první punková deska, kterou jsem si po roce 1989 koupil, byla Bad Brains – Live at Paradiso. Znám to nazpaměť. A teď mám před Paradisem sraz a jdu někam chlastat se Scottem McCloudem z Girls Against Boys a Paramount Styles. „You know what happens? Paradise happens.“



Ano, Paradise happens...

Víte, proč Scott neměl mobil? Scotta přepadli, zmlátili a okradli v Rusku. Tenhle chlap podobný příhody tak trochu přitahuje, ale tohle je fakt hustý. Bylo to před prvním ruským koncertem GVSB na jejich únorovým východoevropským turné. Přiletěli do Petrohradu, kde měli druhej den hrát, a šli někam do baru. Scott pak vyrazil ještě někam sám a pak si ve tři ráno zastavil nějaký auto, protože v Rusku můžeš mávnout na každý auto a když si s řidičem domluvíš cenu, může to bejt tvůj taxík. Tenhle řidič souhlasil s cenou, ale zavezl Scotta někam do temný uličky, kde na ně čekali další dva chlapíci, a Scott dostal poprvý přes držku. Jenže měl u sebe jen málo hotovosti, mobil a kreditní kartu. Tak mu vzali mobil a jelo se k bankomatu, celou dobu v autě mu jeden z chlapíků držel nůž nad stehnem, připravenej bodnout. Přijeli k bankomatu, Scott jim schválně dal blbej kód a jeden z nich to šel zkusit. Pochopitelně neuspěl, takže Scott dostal druhou nákladačku, vytáhli ho z auta a ať ty prachy vybere sám. Nějakým zázrakem se mu podařilo vytrhnout se jim. Běžel k nejbližšímu otevřenýmu supermarketu, do kterýho vtrhnul a začal křičet o pomoc. Všichni včetně ochranky na něho jen tupě zírali, načež od chlapíků dostal přímo v supermarketu potřetí přes hubu. Krásně to nahrála bezpečnostní kamera. Nakonec ale přece jen dorazili fízlové, chlapíci utekli – a fízlové („here comes the good part“) pochopitelně zatkli Scotta a šoupli ho do vězení. „Hele, už jsem v pár vězeních před tím byl, ale tohle bylo hustý. Fucking medieval thing.“ Nedali mu napít, nezavolali doktora ani překladatele, nic. A začali ho vyslýchat – šestnáct hodin. „Sixteen fucking hours. Can you fucking believe it?“ Musel podepsat různý prohlášení, furt mu podsouvali, že aspoň jeden z těch útočníků musel bejt muslim („No, I didn´t say he was a muslim! They were fucking Russian gyus!“) a tak dál… Překladatelka dorazila až někdy odpoledne, Scott se nakonec rozhodl nevolat nikoho z americký ambasády, protože se bál, že by se to celý ještě víc protahovalo… Policajti ho vzali na všechny místa, kam ho zavezla posádka toho vypečenýho taxíku, všichni moudře studovali záznam ze supermarketu, na kterým Scott dostává nakládačku… Bylo to prej děsivý. Vyslýchali ho ne jako oběť zločinu, ale jako pachatele. Nakonec promotéra napadlo obvolat všechny petrohradský policejní stanice, na jedný z nich Scotta našel a povedlo se mu ho odvézt na koncert. Cestou z fízlárny překladatelka Scottovi poradila, že se z toho dostane rychlejc, když si na hotelu dá pár vodek. „Are you serious?“ nevydržel to už Scott. „That´s exactly how I got here!“ Nicméně to přežil, oba ruský koncerty odehrál a celou tuhle děsivou zkušenost do mě nasypal v baru v Amsterdamu. Za chvíli dorazil i Alexis a bylo to fajn.

Úterý 24. února 2009, Kortrijk (BE)
Ráno jsme vyzvedli dodávku a backline (vyfasoval jsem krásnou 4x10 Orange bednu a božskej Gallien-Krueger zesilovač) u „holandskýho Čepice“ jménem Gijs a vyrazili do Rotterdamu pro cellistku Milenu Evu, která s náma měla odehrát tři koncerty. Cestu diktovala GPS navigace, kterou jsme překřtili na Jane („Jane says… turn to right!“). Po Rotterdamu přišly na řadu Antverpy, kde bydlí kytarista Chris, kterýho znáte z koncertů Paramount Styles – dlouhovlasej chlapík, jeden z nejhodnějších lidí na světě a člen parádní kapely Star Club West. Takže teď už jsou Paramount Styles kompletní: dva Američani, belgickej kytarista, holandská cellistka a českej basák. Směr Kortrijk.

Pochopil jsem z dalších hovorů se Scottem, že přesně tohle ho na Paramount Styles baví nejvíc. Že se prostě sejdou lidi z různejch koutů Evropy a hrajou dohromady tu skvělou muziku. „It´s more like community than a band, you know.“ Jasně, není to obyčejná kapela, je to prostě pohyblivej svátek, stejně jako třeba SRSS. Klíčovej je pochopitelně Scott, Alexis a Chris, ale basáci a cellistky/cellisti se mění podle potřeby. A americký koncerty s nima hraje ještě John z Enon, kterej „vytváří různý zvuky.“


Evropská sekce Paramount Styles pro druhou část jarního turné 2009

Zdrojem srandiček se hned na začátku turné stává kniha „Get In The Van“ od Henryho Rollinse. Nevím, jestli jste to četli (já jo, jedním dechem), ale je to neuvěřitelně depresivní popis života v Black Flag, což znamenalo bejt skoro furt na turné. Fakt hustý. Většina těch Rollinsovejch zápisků je ve stylu: „This is hard. Life is heavy. I hate the world and the world hates me. I am covered in spit. No one understands me. I am alone. It´s hard.“ Jasně že všichni víme, že bejt na turné 100 dní s Black Flag v roce 1983 je něco úplně jinýho, než si to v roce 2009 pohodově křižovat Beneluxem, ale stejně jsme si nemohli pomoct. Takže když jsme přišli do nějaký šatny s krásným cateringem, nebo když nás v jedenáct dopoledne do růžova vyspaný vítala opulentní hotelová snídaně, tak jsme hned všichni spustili: „This is hard and heavy. The world hates me.“ Promiň, Henry.

Kortrijk. Hrajeme v obrovským kulturáku, ale v kulturáku na belgický poměry, takže moderní, krásná stavba o několika patrech. Je to neuvěřitelný, ale ze šatny jedeme výtahem tři patra dolů na pódium. „Když jedeš z backstage výtahem tři patra dolů na pódium, znamená to, žes to DOKÁZAL.“ Hehehe… Nicméně ten hlavní sál kulturáku je fakt obrovskej. Na velkým pódiu je naštěstí postavený menší pódium, kde hrajeme, a lidi jsou na tom velkým pódiu – sedačky jsou prázdný. Zajímavý a hezký. Kolem koncertu se motá strašná spousta lidí, protože se to celý nahrává a rovnou přenáší v nějakým rádiu. Hezkej začátek. Všechno je dokonale připravený, super zázemí. Je to vtipný – zhruba jako když v Akropoli lítáme kolem koncertu Dinosaur Jr., ne jako když na 007 kecáme v šatně s kapelou a Kuře mávne rukou, že to nazvučí až před koncertem. Cejtím se dost blbě, místo hlenů ze sebe složitě dostávám takový pevný zelený gumový věci, bolí mě hlava a mám teplotu. Moře piváků v šatně tentokrát nečeká na mě. Scott si po zvukovce vezme mě a Milenu Evu do takový malý šatničky na jiným patře a chvíli hrajeme… Pro mě žádnej problém, songy znám celej život a akordy mi ukázal před měsícem Libor aka Francois, takže jsem ready. A Milena Eva je jako všichni lidi, co hrajou na „vážný“ nástroje - totální hudebník, takže jí to céčko, déčko a áčko taky nedělá větší problémy. Předkapela byli mladý kluci The Sedan Vault. Kapelu tvoří tři metrosexuální bratři těsně po dvacítce a k nim bubeník, a zní to jako The Mars Volta versus White Circle Crime Club. Dost moderní a složitý, takže nic moc.


Mr. Styles v rádiu...

Koncert Paramount Styles je moc příjemnej, ale když na to koukám zpětně, tak jsem si ho ze všech těch hraní užil nejmíň – přece jen spolu hrajeme poprvý a člověk teprve sleduje, jak jsou živě některý songy (I Keep Losing You, More Than Alive, Starry Nights) gradovaný. Ale proběhlo to bez problémů a bez větších kopanců. Lidí bylo asi 90 a byli hodně pozorný, Scott navíc songy prokládal na pokračování příběhem z ruskýho vězení, kterej od bicích vtipně komentoval Alexis („They wanted the money? Did you tell them about the crisis?“) a show měla zvláštní, intimní kouzlo. Po koncertu jsme u merche slyšeli to, co nahrálo a přenášelo rádio, a bylo to skvělý, Alexis si chvíli dokonce myslel, že to je deska a ne nahranej koncert. Celkem rychle se pak pakujeme do hotelu.



These Starry Nights...

Středa 25. února, Hasselt (BE)
Na pokoji jsem byl s Chrisem, vzbudili jsme se až v poledne, ale nějakým zázrakem na nás dole pořád čekala úžasná snídaně. V televizi sledujeme, jak se turecký letadlo vymlátilo při přistávání v Amsterdamu… nemám z toho ani trochu dobrej pocit, předevčírem jsem tam přistával sám. Cesta do Hasseltu normální, ale klub v Hasseltu nenormální. Takovej velkej komplex s několika sálama (hrajeme ve středně velkým, trochu jako Rock Café) a se šatnou velkou jako Sedmička. A přestože si s klukama z ÚV dost zakládáme na tom, že dokážeme udělat opulentní catering, tohle teda byla velká síla. Totální pohoštění. Ten samej večer hrál v jiným sálu celýho toho komplexu chlápek, jehož jméno jsem zapomněl, ale je to bubeník od Pink, Billyho Idola, Stevie Nicks a já nevím čeho všeho… prostě profík z LA, dement ověšenej zlatejma řetězama. Na jeho „drummer clinic“ přišlo dost lidí, on vyprávěl, jak rok piloval rytmus podle metronomu poté, co ho nějakej jazzman seřval, že trochu zrychluje… Děsnej magor. „Total LA douchebag,“ utrousil lakonicky Scott.


Ztraceno v překladu...

Jinak byl tenhle večer parádní. Před koncertem jsme nějak zůstali se Scottem a s vodkou sami v šatně, tak jsme fajn pokecali o GVSB, on mi ukazoval akordy třeba k „Let Me Come Back“ a vyprávěl příhody z turné… Nebudu vám říkat všechno, ale ten chlapík je skvělej. Po „konci“ GVSB ho z těžkejch sraček vytáhla právě vize projektu, kterej pak dostal jméno Paramount Styles, a on začíná od nuly a strašně ho to baví. Žádný stesky nad tím, jak byli GVSB velký a že dnešní scéna stojí za hovno a že mladý lidi poslouchají něco jinýho a blablabla… Nic z toho, jen nadšení, že hrajeme a že zejtra zase hrajeme a že nám jde karta.

Koncert poprvý a na turné naposledy začínáme s „Race You Till Tomorrow“, jinak se startovalo s „Alleyesareonyounowmypet“. Hasselt byl ale výjimka. „I know you are in Race Ya mood, right Adam?“ Nehraje s náma Milena Eva a je to víc syrový, parádní koncert. Dochází mi, že tvořím rytmickou sekci s Alexisem Fleisigem, bubeníkem, jehož každej úder v každý skladbě GVSB by měl bejt blahořečenej, svatořečenej, a já nevím co ještě. Je to vůbec možný? Koukám se z boku na pódium a vidím tyhle parádní lidi a všichni spolu hrajeme nejlepší desku za posledních X let… Paradise happens. Mimochodem „Paradise Happens“ nám šla na každým koncertě nejlíp, je to děsně jednoduchá věc a všichni se u toho cejtili nejlíp, včetně Scotta.



Race Ya...

Scott je totiž na pódiu – k mýmu obrovskýmu překvapení – maličko nervózní. Poznám to a on mi to i přiznal. Po první písničce je vždycky úplně zpocenej, třesou se mu ruce… Říkal, že v GVSB to bylo snadný, že se tam mohl schovat za tu hradbu zvuku a nic neřešit, ale s Paramount Styles je to něco jinýho, najednou je víc odhalenej a pořád si na to trochu zvyká. Taky jsem o něm zjistil, že je to MNOHEM lepší kytarista, než se na první pohled zdá. Písničky Paramount Styles jsou pro baskytaru dost jednoduchý, ale Scott tam na akustiku hraje kolikrát strašně zajímavý věci.

Po koncertě jedeme spát do baráku chlapíka ze známý bookingovky Toutpartout, s kterým jsem byl před tím několikrát v kontaktu kvůli různejm – většinou bohužel neuskutečněnejm – koncertům v Praze. Po mejlu se zdál trochu jako kokot, po osobním kontaktu ho trochu beru na milost. Ty Don Caballero, Wire a další kapely, na který se s Prahou vysral, mu ale stejně neodpustím!

Čtvrtek 26. únor, Amsterdam (NL)
Jedinej trochu blbej koncert toho jinak nádhernýho tejdne. Nevím, jestli jste někdy byli v Amsterdamu, ale tohle krásný město je spletí kanálů, úzkejch uliček na starejch nábřežích, a do toho statisíce kol. Kola se v Amsterdamu doslova válejí všude, každej je používá, stojí na každým rohu a před každejma dveřma, to město je pro ně upravený po všech stránkách. Paráda. Jenže když podle zmatený GPS Jane hledáte místo, kde hrajete, jste přímo uprostřed Red Light Districtu a řídíte dodávku, se kterou musíte dvakrát vycouvat, když se chcete vejít do nějaký ostřejší zatáčky, je to noční můra. Řídil jsem, takže to vím. Bylo to vážně hustý. Člověk musí dávat pozor na auto, na to, aby někoho nesrazil, na kola, na Jane, do toho se těma úzkejma uličkama, kde se nehraje na chodník a vozovku, valily stovky fanoušků Ajaxu, protože Ajax hrál ten den Pohár UEFA… No prostě jsem si hrábnul na dno, nekecám. Hledali jsme klub asi hodinu, ale ta hodina byla nejtěžší šoférskou zkouškou mýho života.


Pohoda... ještě před Amsterdamem

V klubu to na mě sedlo. Teplota, zahleněnej těma zelenejma gumovejma věcma, co nešly vykašlat ani vysmrkat, vystreslej z jízdy. Narval jsem do sebe aspirin, Coldrex i kalcium, ale nepomohlo mi to. Tak jsem tam tak seděl, potil se a čuměl, a najednou přede mnou stojí Scott se svojí děsivě omlácenou akustickou kytarou a říká: „These four chords always make me feel better.“ A začne mi hrát „Alleyesareonyounowmypet“. Ale místo první věty první sloky, kde se zpívá „All eyes are on you now my pet…“, tak spustí „I woke up in the Russian jail.“ Sedí to tam dokonale a já se fakt cejtím líp. Od tý doby pak na všech zvukovkách zněla v nějaký variaci óda na Russian Jail.

Tenhle koncert byl nejhůř navštívenej z celýho tejdne. Promotér se na to tak trochu vysral, objevil se až někdy v sedm a byl to takovej podivnej chuj… Lidí bylo strašně málo a stejně všichni čekali na to, až kapela skončí a začne DJ. Hráli jsme na závěr setu tradičně „More Than Alive“ a před začátkem druhý sloky, jak je úplný ztišení, tak už se Alexis neudržel a od bicích přesně do rytmu dvakrát něžně do mikrofonu zopakoval: „Shut The Fuck Up, Shut The Fuck Up…“ Na záznamu z YouTube je to super vidět. Takže lidi sice na nic, věci kolem koncertu na nic, ale my jsme si zahráli parádně. Všechny tichý věci krásně sedly, kapela byla soustředěná a Scott bezchybnej. Právě „More Than Alive“ nám nádherně šla… Mimochodem, tahle věc je podle mě hodně autobiografická. Mám pocit, že to je o tom, jak to chtěl Scott po „konci“ GVSB celý tak nějak zabalit, ale jak ho udržela při životě vize Paramount Styles. „I gave up, but they say go get a life again,“ zpívá se tam. A to je přesně ono. Jeho život je totiž tahle kapela, bejt na turné, všechny tyhle věci.



More Than Alive v Amsterdamu a Alexis v akci: Shut The Fuck Up, Shut The Fuck Up...

Pátek 27. února, Bonn (DE)
Jo jo, tohle bylo super. Chlapík, co dělal tenhle koncert, měl z celýho toho tejdne nejblíž k Silver Rocket a k tomu, jak k těm koncertům přistupujeme my. Bylo to cejtit. Klub byl přesně podle mýho gusta, vůně Sedmičky, ale o dost větší. Jídlo se navařilo v prvním patře klubu a bylo strašně dobrý. Totální vegetariánská hostina se vším všudy, neomezenej přísun piva. Nemoc mě pomalu opouští, cejtím se fajn.


Nejlepší rytmická sekce v rokenrolu. Jako Bill Ward a Geezer Butler!

Hrajeme s kapelou Minor Mountaineer z Kolína, je jich na pódiu jak psů, ale je to docela OK, takový německý Calexico. Zato my jsme jak utržený ze řetězu. Tenhle večer jsem poprvý z New Yorku. Říkal jsem totiž ve srandě Alexisovi a Scottovi, že je super ta část koncertu, kdy před „Come to New York“ Scott říká, že to je o městě, z kterýho pocházíme. A že je skvělý bejt z New Yorku a že se těším domů na Manhattan. Takže máme další fór – jsme vlastně všichni z New Yorku, celá tahle v podstatě evropská sbírka vagabundů.


Tenhle NENÍ z New Yorku... To je RUSÁK

Koncert je dokonalej, geniálně nám vyšla „I Keep Losing You“ a celý to je super. Přidáváme zase novou věc „Distant“ a skvěle se nám povede to vygradovat, Alexis je neskutečnej bubeník a Chris úžasnej kytarista, nám se Scottem v podstatě stačí jen to nekurvit a kluci se postarají o všechnu tu krásu a dynamiku. Mimochodem, Scott si za celý turné na akustice nevyměnil struny a neviděl jsem ho ani jednou ladit, kytaru převáží v neuvěřitelně jetým futrálu, různě ztrácí a zase nachází kabely, jednou mu nefunguje to, pak zase tamto… Nakonec mu ale vždycky vyjde karta. Zvláštní. Celý turné absolvoval v jednom zpoceným saku a dvou košilích. Vždycky po poslední věci hned uháněl k merchi, kde se bavil s lidma, podepisoval věci a nasával. My s Alexisem a Chrisem jsme se většinou starali o pivo a nakládání věcí, všichni byli spokojený.



Kdo z nás je vlastně z New Yorku?

Po koncertě v Bonnu jsme vyrazili do parádního baru kousek od hostelu, kde jsme bydleli. Šel celej náš gang i promotér a byla to jízda, to místo trochu připomínalo Újezd, dost jsme si to užili. Scott byl definitivně Mr. Styles, kterej to celý platí, my s Alexisem jsme hráli vtipnou newyorskou kartu a Chris byl ve svým živlu… Pěknej večer. Hostel byl naštěstí fakt blízko.





Bonnskej Újezd

Sobota 28. února, Den Bosch (NL)
Nějak před polednem jsme se probudili a poprvý za ten rok jsme cejtili ve vzduchu jaro. Všichni bez výjimky. Cesta do Den Bosche byla klidná a rychlá, klub W2 byl ve stylu Hasseltu – to znamená velkej a super vybavenej klub s celou armádou zaměstnanců a poskoků. Něco jako Roxy nebo Akropolis. Hráli jsme s nějakou indie blbostí War On Drugs z Philadelphie a to byla teda fakt blbost. Jako rozumíte, my z New Yorku se nebavíme s nějakejma balíkama z Philadelphie, to je vám snad jasný.

Stejně jako v Hasseltu i tady byla kuchyně přímo v klubu, na pódiu byl celej tým zvukařů a všechno klapalo jako po drátkách. „Už jen jeden set a budeme zase všichni pouhý civilisti, uvědomuješ si to?“ překvapil mě Alexis. Uvědomuju. Na rozdílu mezi War On Drugs a Paramount Styles jsem si taky znova uvědomil, do jaký krásný společnosti jsem se dostal. War On Drugs měli tour managera a dokonale pochystanej merch s předem namalovanou cedulí s cenama, kde byly přilepený desky… Zatímco náš merch jsme vozili v rozpadající se bedně, kterou jsme vždycky hodili do rohu klubu a kterou Scott „zprovoznil“ až po poslední písničce. Vtipný to bylo třeba v Bonnu po přídavku. Scott: „Díky, to je všechno co máme, můžete si když tak koupit nějaký trika.“ Hlas z publika: „Jo, díky, už jsem si jedno vzal tady z tý bedny.“


Těsně před civilem

Promotér chtěl, abysme hráli první, tak hrajeme první a je to bezvadnej koncert na závěr. Jsme všichni trochu smutný, ale je to zároveň hezký – přesně jako ta muzika. Dokonalej zvuk, perfektní „Distant“. Snažím se zapamatovat si každou vteřinu toho hraní, protože mi je jasný, že tohle se nebude opakovat, ale nedaří se mi to, hudba mě stejně vždycky nakonec pohltí. Je konec, poslední tón a z nás jsou civilisti. Jsme trochu dojatý. Lidi nadšený, chtěli by další přídavky. Po nás hrajou War On Drugs, je to špatný, Yo La Tengo rip off, publikum řídne, promotér se nám v šatně omlouvá, že jsme nehráli druhý, je nám to ale jedno, protože jsme hráli krásně. Luxujeme piva z backstage, hotel je jen pár minut chůze od klubu, takže riskujeme a nakládáme dodávku, o který víme, že bude stát před klubem. Ale je to poslední večer, tak si to chceme trochu užít a daří se nám to. Scott mizí s nějakou ženskou do noci, já s Chrisem po chvíli míříme do hotelu.

Neděle 1. března, Amsterdam (NL)
Pomalý loučení. Z Den Bosche jede Chris domů do Antverp s nějakým mladým belgickým párem, kterej slyšel v rádiu koncert v Kortrijku a rozhodl se jet podívat na tu kapelu do Den Bosche. My ostatní míříme směr Amsterdam, kde vracíme Gijsovi dodávku a backline. Pozdní oběd a já už pomalu musím na letiště… Poznal jsem skvělý, velkorysý a zábavný lidi. Girls Against Boys je jedna z kapel, který mě ovlivnily naprosto zásadně a teď jsem s dvěma členama GVSB hrál v kapele, jezdil v dodávce, pil pivo a kecal o muzice a o nesmyslech. Cestou do Amsterdamu najednou Alexis povídá: „Scotte, pamatuješ? Takhle jsme se přesně vraceli z turné se Soulside v roce 1989. Malá dodávka, hráli jsme v Polsku, nechtělo se nám končit. Nic se nezměnilo, co?“ Uvědomuju si, co už mají tyhle chlápci za sebou a o to víc je pozoruhodný, jak si dovedou užívat každou minutu, kdy jsme spolu na pódiu nebo v dodávce nebo na hotelu. Většinou když člověk pozná osobně svoje idoly, je trochu zklamanej, protože ty lidi jsou v jeho představách zajímavější a „lepší“ než ve skutečnosti, ale já to mám po tejdnu s Paramount Styles přesně naopak.



Distant... nová věc Paramount Styles

Loučíme se. Všem je nám jasný, že se nevidíme ani zdaleka naposled, tak je to trochu jednodušší. Já pak vyrážím na letiště. Za chvíli jsem doma. Byl to úžasnej tejden. "You know what happens? Paradise happens."

Adam, bass player of Paramount Styles

Fotky jsou od Alexise, záznamy na YouTube z koncertů v Amsterdamu a Den Boschi