Silver Rocket

PLEŠATÁ ZPĚVAČKA - Stezka buzerantu

Töhötöm 7. 12. 2018

Prominentní fanoušek Plešatý zpěvačky z nejmenované východní metropole nám poslal následující text - a my jsme zjistili, že líp se to už napsat nedá. Smytchek, Adler, Trtik a Zbuj von Tschadsa. Smrdí to Nietzschem.

GOTT MIT UNS
(Paul Siebenschläfer)

Sedím v kavárně Prückel ve Vídni, kde se zastavil čas někdy v roce 1978. Pocintané zelené pohovky, umolousané ubrusy, kafe, nad nímž by nejeden barista zaplakal, a hajzly přímo v kuchyni. Zrovna jsem dojedl svůj první opravdový Wienerschnitzel mit geröstete Erdäpfel (Nikoliv Kartoffeln! Pozor na chybu!) a zatímco skupina geografů, antropologů a lingvistů, s nimiž jsem tu přišel oslavit úspěšnou konferenci, navazuje na dříve přerušené rozhovory o kašubské otázce a poetice krajiny střední Andalusie, dostávám za úkol napsat text, který oddělí metalové zrnce od plevele. Německý prvek je prý výsostně vyžadován, takže všechno je sehr gut!

Vpálil jsem si do uší sluchátka a do nich novou nahrávku Die kahle Sängerin. Dobrý duch němectví z této matematicky vybroušené, a přesto slovansky zasrané mikrokompilace RIFFU doslova kape, až se obávám, že mi úvodní tóny vypálí díru do podrážky, díky čemuž strávím zbytek konferenčního blouznění v mokré špíně uzamčené v nikterak levné baťově obuvi (což se taky kurva stalo).

Ale plačky stranou, jde se na RIFF. Hned úvodní Galgan (Bratwurst) vzbuzuje podezření, že je tu mnohem víc nečekaných ostravských vlivů, než by se mohlo zdát, a jedovaté poselství deklamativního vokálu podkresluje lepkavá basa, jež syčí z repráčku jak hořčicový gas a žene Stezku buzerantů (Schwuchtel-weg) do olympských výšin. Religiósní téma nadhozené v titulu písně Vnitřní Satan (Innerer Satan) je ve skutečnosti soundtrackem k pitvě Dukovy mrtvoly, při níž tampony na odsávání žluči jen ztěžka postačují. Nekonečný pes (Unendlich Hund) je ukazovákem zbloudilého černokněžníka namířeným na Žižkov, a zatímco nad Vítkovem vychází zlaté slunce, v ulicích pod ním zběsile řádí KLETBA. Nový život (Neues Leben) je optimistický jen do chvíle, než se rozletí v kakofonii zloby jak srbská diaspora po rakouském mocnářství, a konečně finální Smažené kulo (Gebratene Kugeln) dává svou přímočarou opovržlivostí k světu vzpomenout na kapelní počátky ve stínu Sachsenbergu, kdy k bontonu patřilo mazat si na chleba pomazánku z dětských varlat.

Smytchek, Adler, Trtik a Zbuj von Tschadsa (jak zpěváka nazval Vorhänge) ve svém MUZIKÁLNÍM tělese nezapřeli historický archetyp rakousko-uherského chasníka, který spíš než z lásky k císaři útočil s očima podlitýma krví na haličské nivy kvůli kořalce a vidině lepšího světa za zrcadlem každodenní kocoviny. Upřímně, tahle nahrávka těžko snese žánrové kategorie, neboť je spíše niterným výronem chronického zaujetí duchem a jeho nejtemnějšími zákoutími, až se chce zvolat: Gott mit uns! A zlý pryč.