Silver Rocket

Mono očima Arana

Mám to takhle: muziku poslouchám v práci, doma a v autě. V práci si většinou do sluchátek naperu nějakej masakrující bordel - a nebo naopak něco velmi příjemnýho. Volume nach rechts a buším si do klávesnice, nervuju se, nadávám, prostě klasickej den v práci... Asi to všichni znáte: The Brave Have No Place In The Sun.

V práci taky většinou poslouchám desky vůbec poprvý. Vezmu si to s sebou z domova (pokud to není vinyl) a jedu. Něco mě vůbec nezasáhne a až třeba po několika minutách ticha si uvědomím, že jsem doposlouchal album, který ve mně nic nezanechalo. A něco mě naopak nakopne tak mocně, že si to třískám do klávesnice s o to větší vervou. Ať tak nebo tak, poslouchám - a k tomu makám.



Jednou jsem si ale do práce přinesl desku Mono. Sluchátka na hlavu, zasunu cédéčko do počítače a chystám se třískat do klávesnice. Nervování, nadávání, prostě klasickej den v práci... Jenže to nešlo. Začala hrát hudba, která mě naprosto zmrazila. Úplně jsem před obrazovkou zkameněl. Hodinu jsem jen zíral a poslouchal neuvěřitelnou muziku. Nemohl jsem pracovat, nemohl jsem se nervovat, nemohl jsem nadávat, nic. Celej svět se rozplynul. Putoval jsem s Mono po všech zákoutích jejich zvuku a když album dohrálo, byl jsem jako omámemenej. Už si nepamatuju, co jsem si pouštěl po zbytek dne, abych mohl normálně fungovat. Ale pamatuju si, že jsem chtěl zase brzo poznat ten pocit z poslechu Mono.



Je to monotónní kapela, ale je napínavá v každý sekundě. Jejich skladby se rozvalujou pomalu a rozvážně, ale je v nich neuvěřitelná dynamika. Je to slastnej klid a osvícený spočinutí, ale zároveň neurotický exploze. A krajina Mono? Rozhodně žádná rovina, rozhodně žádná klaustrofobická placka. Mono jsou strmý pahorky, kamenitý srázy a živý lesy na jejich úbočích. Krajina jak z filmu „Tygr a drak“, když Li Mu Bai bojuje s tou kočičkou v korunách stromů. Ty lesy skrejvají příběhy, a ty příběhy nejsou úplně snadný na vyprávění...