Silver Rocket

Wino očima Arana

Poslouchám „Punctuated Equilibrium“ a říkám si, kde by bez Wina byly kapely jako High In Fire, Saviours, Baroness a další. Kde bysme bez Wina byli MY VŠICHNI, celej ten náš kmen, co je až do smrti závislej na mohutnejch kytarovejch riffech… Wino je totiž bůh. Borec. Legenda. Celá jeho kariéra probíhá tak trochu „under the radar“, ale to, co prováděl a provádí na svejch deskách, je zásadní. Wino vzal to nejlepší z Black Sabbath a přeložil to do hudebního jazyka lidí, který vyrůstali na punk rocku a hardcore. Ať už to bylo v rámci St. Vitus, The Obsessed, Spirit Caravan, Hidden Hand nebo Place Of Skulls, Wino si se svojí kytarou a hlasem probíjel cestu dopředu jako nějakej ledoborec: pomalu, s rozvahou, kousek po kousku, ale bez sebemenšího náznaku, že by to snad měl vzdát.



Vůbec první sólová deska Wina s názvem „Punctuated Equilibrium“ teď vychází na Southern Lord a je to velká hard rocková krása. Nečekejte žádný extrémní vylomeniny, Wino umí „jen“ parádní riffy, k tomu nepotřebuje žádný zvukový šílenství. Třeba „Smilin´ Road“ je tak trochu blues, trochu hard rock ve stylu Free, ale někde vzadu tam člověk stejně cejtí takový zvláštní tmavý odstíny… A pak tu jsou samozřejmě klasický plazivý doomový rachoty jako třeba „Eyes Of The Flesh“, který se s neodvratnou jistotou kousek po kousku noří do vašeho mozku. Tohle album je ale nejvíc ze všeho geniální, jednoduchou a čitelnou zpovědí člověka, kterej celej život zasvětil hledání riffů, který pohnou s oblohou a rozpůlí zeměkouli. Není tu žádnej „koncept“, žádná póza, všechno je strašně čistý. Prostě parádní rocková deska.

Wino je pro punk a hardcore stejně klíčovou postavou jako třeba Ian MacKaye nebo Henry Rollins. Nikdy ho nezajímala kariéra v tom smyslu, jak o ní mluví většina muzikantů. „Punctuated Equilibrium“ je mimo jiný splněním jeho dlouholetýho snu. Doufám, že Wino bude vydávat parádní desky ještě hodně dlouhejch let!!!