Silver Rocket

Lightning Bolt: na plnej výkon

Töhötöm 25. 4. 2005

„We wanna rock... we don't wanna be... ehh.. huh... smart!“

Narvanej sál. Pódium je ovšem prázdný, jsou na něm narovnaný krámy a bedny. Pod pódiem, mezi lidma, hraje kapela. Jsou jen dva. Bubeník, kterej hraje na tak jetý bicí, že by se jich štítila dotknout kdejaká začínající kapela, na sebe strhává veškerou pozornost. V hubě má narvanej nějakej mikrofon (udajně doma vyrobenej z telefonního sluchátka), přes hlavu má zelenou masku z hadrů a z hrdla mu vycházej silně modulovaný zvuky. Při hraní se chová jako naprostej pošuk. Nedělá mu třeba problém vylézt na vysokánskej basovej aparát a shora skočit přímo za bicí, ovšem s takovou bravurou, že rovnou začne ostrej a dokonalej nástup do dalšího songu. V kontrastu k němu je basák: hraje prstama, skoro bez hnutí, basu má až neomluvitelně vysoko, jeho hradba ze zesilovačů připomíná na koleně udělanej pekelnej stroj. Lidi stojej těsně kolem nich, házej hlavama, vypadaj spokojeně. Jeden brejlatej podivín se ani nepohne. Najednou rozvážně sundá brejle, pečlivě je složí, strčí si je mezi zuby a asi minutu ZBĚSILE máchá hlavou do rytmu. Pak se zastaví a brejle si se šťastnym úsměvem znova nasadí. Dámy a pánové, hrajou Lightning Bolt.

Předesílám, že jsem tuhle kapelu na živo ještě neviděl – a doufám, že se to co nejdřív změní. Poprvý se mi o nich zmínil Jeff Mooridian z VAZ (a dřív z nejfamóznějších Hammerhead) během dlouhý debaty o muzice mezi třetí a čtvrtou tequilou v Přerově. (Sledujete moji oddanost fanouška, koncentrovanou do jediný věty?) "Co je teď u nás nejlepší kapela? Lightning Bolt, bez debat. Jsou dva, ale vydaj za deset." Při loňskym koncertě VAZ v Praze jsme se k týhle debatě vrátili a Jeff – jeli tehdy část evropskýho turné společně (bohužel už ne u nás) – ještě zvýšil příval superlativů.

Sehnal jsem si dvě jejich desky. První dojem byl rozpornej. Příval zvuků, dost obtížně identifikovatelnejch, těžko říct, jestli se jedná o skladby nebo improvizace. Naprosto šílený bubnování a basa do toho hraje takovym stylem, že se člověk až zdráhá uvěřit, že je to dílo jednoho člověka. Občasněj dementní riff střídaj vysoký tóny a množství jinejch zvuků. Ale na druhou stranu přesný jako blázen, občas se všechno srovná v takovým nástupu, že zůstává rozum stát. Zpěvu minimálně, neni rozumět ani slovo. Ride the Skies je spíš o zvucích a hlukovejch plochách, Wonderful Rainbow pak dejme tomu o riffech. Dva nebo tři poslechy a byl jsem jejich otrokem. Jestli někdo měl podobnej pocit jako já, že mu v posledních letech přes trvalej přísun zajímavý muziky něco chybělo – bacha, zřejmě se něco děje!

Pak jsme se s kámošema ocitli na Febiofestu (sic!) – promítání filmu Lightning Bolt: Síla salátu přivábilo intelektuálně založený (nepočetný) festivalový publikum, zřejmě znavený přívalem barmskejch dokumentů a kazašskejch dramat. Jedná se o dokument z jednoho jejich americkýho turné, kde se střídaj pasáže z koncertů (mimochodem velmi působivý a dlouhý) s banální konverzací s kapelou. Po prvních záběrech z koncertu sice většina diváků znechuceně opustila sál, ale mě se definitivně otevřely oči: poslední otázky o týhle kapele byly zodpovězený – dostali mě, fest.

Takže s kým máme tu čest? Jmenujou se Brian Gibson (basa) a Brian Chippendale (bicí). Jsou z Providence na Rhode Islandu. Dali se dohromady v roce 1995 jako studenti umělecký školy (zdá se, že bez následků), původně ve třech. Původní zpěvák se jmenoval Hisham Bharoocha (záhy je ovšem opustil a stal se bubeníkem v Black Dice) a patřili ke komunitě kolem lokálně slavnýho a významnýho klubu Fort Thunder (třeba s Arab on Radar). Natočili v roce 1997 dnes téměř nesehnatelný první LP, pak se na chvíli odmlčeli a pracovali v ústraní. Přidali se k místnímu labelu Load Records, a od té doby vedou standardní život kapely: turné (doma, v Evropě a Japonsku – předpokládám, že Japonci si na nich smlsli), singly, splity, kompilace a dvě další (parádní) desky. Získali si poměrně rychle všeobecnej respekt. Není divu.

Brianova holka: "Briane, dneska se mi na koncertě jedna věc dokonce líbila."
Brian Ch.: "Fakt? Opravdu? Paráda... která? Taková ta tatata kchhhhrrr ta ta? Ta je nová..."
Brianova holka (zmateně): "Nevim... spíš je to nějaká starší..."
Brian Ch. (s jistotou): "Tak to byla taková s tim dementním riffem, ta ta ta ta ta ta..."

Jsou to poměrně tichý chlapíci, působěj hodně introvertnim dojem. Brian G. je evidentně stresovanej z množství lidí na koncertech. I proto prej hrajou na zemi – aby viděli jen svoje kámoše v prvních řadách. Maj rádi kočky, jsou dobrý i se šroubovákem a pájkou. To se mimořádně hodí především kvůli Brianovu basovýmu aparátu. Údajně se jedná o doma upravovanej 2000 wattovej zesilovač s poměrně osobitym zvukem. Tohle je třeba vidět: prázdný struny drnčej jako o život, zní hustej riff, Brian stíhá hrát i ve vejškách, úplně stačí, když mírně šmrdlá po strunách bříškem prstů a lezou mu z toho věci. "No... ehm... docela dlouho jsem jako pracoval na vývoji svýho zvuku... trvalo to několik let, ale teď se basy jen takhle dotknu, a už to zní dobře." Oblečený jsou jako maximální vágusové. Brian Ch. se navíc stříhá sám, následkem čehož vypadá jako nějakej otloukánek z krimu. Prostě neni těžký si je rychle oblíbit.

Podle záběrů z turné se kapele daří: žádný malý špeluňky, ale často velký a narvaný sály. Záběry z koncertů jsou často tak sugestivní, že člověk má intenzivní pocit, že je přímo u toho. Na druhou stranu je příjemný, že kapela nemá problém do turné zařadit i štace jako byla třeba ta v Texasu, kde (pod bdělym dozorem policie) hráli prostě u NĚKOHO DOMA. Psycho. Takovej ten americkej lepenkovej barák s teráskou, v kuchyni odtáhli stůl a postavili tam aparát. Kolem se natlačilo dvanáct lidi, slabší povahy si zacpávaly uši. Koncert proběhnul, lidem zářily oči nadšenim a Brian Ch. toho měl tak plný brejle, že si vlez odpočinout do lednice (nebo prostě cejtil nutkavou potřebu se schovat). A druhej den už zase pro pět set lidí o kus dál. Kulovej blesk.

Statement na závěr: necháme to na Brianovi G.: "Punk, to je politika. Metal je spiritualita (a Pán prstenů). Já hlasuju pro heavy metal." Samosebou je to ale trochu jinak: Lightning Bolt jsou asi pro metalisty moc pankáči, pro pankáče zase moc technický a podivný, pro progresivní scénu zase moc dementní. Dělaj si to po svým, a to dost neopakovatelnym způsobem. Já jen doufám, že až budou příště kroužit po Evropě, zachytíme je do svejch chapadel, aby všechno předvedli i u nás. Tohle prostě musíte (musíme) vidět!


Diskografie:
Lightning Bolt (aka Yellow Album), LP 1997 (vydáno na CD 2002, Load)
Ride the Skies LP/CD (2001, Load)
Wonderful Rainbow LP/CD (2003, Load)
čtvrtá deska se u Load chystá v roce 2005
split 7" s Forcefield (1996, Load), několik sedmipalců
k různejm turné, množství kompilací na Load Records
Lightning Bolt: The Power of Salad (2002, dokument na VHS/DVD, r. N. Noe a P. Glantz)