Silver Rocket

P.O.S - Chill, dummy

Žádný limity, žádný hranice. Poslouchám „Chill, dummy“ a slyším nejlepší desku roku 2031. Zároveň ale neposlouchám žádnej bezcílnej, do sebe zahleděnej experiment. Poslouchám zábavný album a s úsměvem kejvám hlavou jak spokojenej medvěd (#medvede). Zásadním a kultovním opusem P.O.S pro mě už navěky zůstane „I Don´t Even Live Here“ z roku 2012, ale nebejt týhle desky, „Chill, dummy“ by to asi vyhrálo.

Jak říká kolega Stefon na loňským singlu „Woof“ – „I'm like, fuck drums man, this is 2016, what are you fucking crazy?“ What are you fucking crazy? Pojďme s hudbou VEN Z HLAVY, pojďme vystoupit z toho, jak se to „správně“ dělá a jak to dělá tenhle nebo támhleta. „Chill, dummy“ je mozaika možností, která do sebe tentokrát zapadla takhle, ale příště – nebo na koncertě – to třeba může bejt jinak. Proč ne?

Poslouchám „I Was Born A Snake“ hned na úvod a klasicky si říkám – Co to do prdele je tentokrát? Track je vzhůru nohama a řve člověku přímo do ksichtu, je to Stefonova hra, ale je to otevřený a já se chci nechat vcucnout! Následující „Wearing A Bear“ je jedinej track desky, na který by se daly vztáhnout běžný normy, obsahuje ale jednu z klíčovejch P.O.S ťafek: „Some of y’all thought racism was over cause the President was black...“ Dál už to jen zrychluje. Poslouchám „Pieces/ Ruins“ a říkám si – Co to je sakra za beat? Kde to má hlavu a kde patu? Kam to vede, odkud? Žádný limity, žádný hranice. What are you fucking crazy? Dá se do toho vůbec rapovat? Evidentně jo. A jak kurva!

Kdybych měl zvolit JEDEN track z desky, asi to spadne na „Faded“ – miluju tam tu basu: nevím vlastně, co přesně tam hraje, ale cejtím jí naprosto dokonale blízkou. Celej song se neustále vyvíjí a pokračuje, nezastavuje se a neohlíží se. V tom roce 2031 se na tohle bude tancovat všude! Na závěr je přichystaná skoro devítiminutová „Sleepdrone / Superposition“. Neuvěřitelná skladba. Zase skoro žádnej beat. Kde je co? Nějaký záchytný body? Nikde – je to proud vědomí, je to řeka, je to konstanta. P.O.S rekapituluje „život po životě“ s novou ledvinou, ale je i Eric Garner - „I can´t Breathe“. Je to strašně silný, cejtíš ten vztek a tu strašnou bezmocnost. Mluví ti to přímo z duše. Konec.

Nikdy nebudu dělat hudbu jako P.O.S, ale zároveň je to pro mě obrovská inspirace. Pojďme s hudbou VEN Z HLAVY, pojďme vystoupit z toho, jak se to „správně“ dělá a jak to dělá tenhle nebo támhleta. Máme na to, je to o odvaze a o otevřený mysli. Chill, dummy.