Silver Rocket

Kaple s Buriers a s bouřkou

Už je to skoro tři tejdny, ale pořád to nemůžu dostat z hlavy. Koncert s Buriers v Kutný Hoře. Cejtím, že potřebuju složit ty střípky, dokud jsou ještě živý.

Červen 2017 byl podivuhodnej v mnoha ohledech. Tři z mejch vůbec nejoblíbenějších hudebních lidí – Ceschi, Buriers, Andy The Doorbum – se tu vyskytovali na turné, který jsem navíc dělal: strávili jsme spolu dost času (přál bych si ho ale mít víc...), viděl jsem je hrát, byl Solo Soulkostel, Klinika... a ta Kutná Hora byla vlastně takový vyvrcholení a zároveň uzavření toho měsíce. Koncert s pečetí.

Vyjíždíme s Mahulenou z Prahy, nabíráme Andreu a Pavla Šefla na Pankráci, je HORKO A DUSNO JAKO SVINĚ. Jak se blížíme ke Kutný Hoře, děláme si srandu, že teplota spadla na 35 stupňů. Jedeme až přímo ke svatý Barboře mezi turistama – už tohle je velkej surreál. Kaple Božího těla je asi třicet metrů od Barbory a je částečně zapuštěná do skály. Samozřejmě jsem si to předem googloval, ale NIC tě nepřipraví na mohutnej první dojem z toho místa. Je to neuvěřitelný (uvnitř mj. asi o 12 stupňů přívětivěji). Koukám na ty sloupy, ohmatávám skálu – Tady se OPRAVDU bude hrát? Mezitím dorazí Vítek s pípou a pivem a taky první mohutnej slejvák. Vzduch je ale pořád horkej a vlhkej – je jasný, že to nebude všechno.

Hraju koncert – basový tóny se kouzelně převalujou v gotickým prostoru, kámen kolem je přátelskej. Jsme schovaný, jsme tam spolu. Pak jdeme ven a na terásce nad kaplí se nám naskytne neuvěřitelnej výhled na středočeskou rovinu, kterou křižujou nemilosrdný blesky. Kolem nás gotika, před náma pravěk se všeho jeho živlama. Shodou okolností se právě v tenhle moment vyskytujou na terase jedni z nejlepších lidí, který znám... Zíráme s Mahulenou a Karolínou a s Buriers se všema na to velkolepý divadlo, říkám jim – „O tomhle je ´We Are Small´. Ne o Alpách v Rakousku.“ Jamie cellista přikyvuje. Vítek se svojí pověstnou námořnickou rozvahou čepuje pivo a všichni jsme tak nějak ponořený do sebe navzájem a do toho místa v tenhle konkrétní čas...

Buriers pak hrajou a jejich zvuk je jinej než jindy – staletá ozvěna jim posune hudbu až někam ke Constellation kapelám, je to výjimečný. Během koncerty se za starobylým oknem prohánějí blesky, scenérie jak z jinýho světa. Honey pak na samej závěr přidává úplně sám jen s kytarou „Dim Half Light“ – viděl jsem Buriers za poslední rok kolikrát, desekrát, víckrát? – ale tenhle geniální track nikdy nehráli. Mám v očích tak nějak slzy, zpívám si s Honeym „dim haaalf liiiiiight“. Konec je víc krutej než jindy. Z nevysvětlitelnýho smutku mě probírá Jamie bubeník, kterej naštěstí jako všichni bubeníci po všech koncertech světa řeší hajtku a paličky a všechny ty důležitý píčovinky, který mě ale tentokrát – díkybohu – vracejí zpátky do roku 2017.

Jdeme zase ven a déšť se střídá s klidem, stojíme na terásce s pivem a osvěžená krajina oddychuje, Kutná Hora září, chrliče ze svatý Barbory chrlí proudy a hudba v nás zůstává a taky přátelé a zážitky a život...