Silver Rocket

Zápisky z turné Or 2015: 1. díl – Německo a Francie

Váša 5. 11. 2015

Už když jsme před – jeje, víc než dvěma měsícema – vyráželi, ba dokonce už když jsem tohle turné bookoval, jsem se mimo jiný těšil na psaní tohohle reportu. Minule mě to totiž moc bavilo, všechno jsem si tak trochu prožil znova, ale s malinko jinou perspektivou, a k těmhle všem příjemnejm ryze subjektivním věcem se přidaly i poměrně příznivý recenze od čtenářů, což mě moc těšilo. Tak doufám, že bude co číst i tentokrát. Tady je první díl zápisků z našeho letošního cestování.

28. 8. Saarbrücken – Summa Cum Laude

Hledám slova, kterejma bych začal. Chce se mi říct, že to letošní tour bylo v některejch ohledech "specifický", ale to byly i ty předchozí. Ovšem fakt to tak je, bylo specifický. Na úvod bych stručně popsal jeho genezi. Náš oblíbenej zářijovej termín se už v zimě jevil víc než příznivě – očekávali jsme minimální sraní ve školách či zaměstnáních (obojí se s průběhem jara a léta změnilo), a zároveň jsme věděli, že booking námi vytipovanejch destinací v termínu začátku září by v dostatečným předstihu měl celkem dobře fungovat (to v průběhu léta vzalo taky za svý). Nicméně, povedlo se nám dát dohromady nakonec čtrnáct koncertů, a to z větší části v místech, kde jsme ještě nikdy předtím nebyli ani nehráli. Nový zkušenosti a zážitky zaručený.

Začali jsme ještě ve čtvrtek sedmadvacátýho zkouškou na Břevnově a mírnou přípravou v hospodě U Kláštera, kde točej jeden z nejlepších Klášterů na Praze 6. Ráno jsme si dali relativně ostrej budíček, zabalili všechny cajky do dodávky a vyrazili směr Německo (vraceli jsme se pro Františkovy zapomenuté brýle). Měli jsme hodně velkou devítimístnou káru od Lilka, takže se nám vešla i Agáta, za což jsem rád (i když bylo pár momentů, kdy jsem všem zdviženým obočím s otázkou "ty si jako bereš na turné holku??" celkem rozuměl, ale to už je dávno zapomenuto), a hned na Zličíně jsme nabrali taky prvního stopaře – týpka ze Švýcarska, kterej se vracel ze svýho měsíčního putování po Balkáně domů do Curychu. Ještě v Čechách jsme se stavili na benzínce a tenhle týpek nám koupil osmipack Kozlů za to, že jsme ho vzali, a sobě vzal tunu červenejch Spart do zásoby na doma. Myslel jsem, že člověk stopuje proto, že nemá moc peněz, ale asi jak kdo... nemám nic proti tomu, aby mohli stopovat i bohatý lidi...

Cesta celkem ubíhala, první den ještě v dost intelektuálním módu. Poslouchali jsme mix nový Unny, kterou dělá František – musím říct, že to bude na český poměry dost nevídaná deska a jsem zvědavej, jak to dopadne. Osobně tenhle styl zas až tolik nemusím, ale je třeba uznat, že to je totálně promakaný a moc moc dobrý. Poprvé a na turné naposled jsem otevřel Henri Lefebvra, kterýho čtu na diplomku, Adámek zase ukusoval mocný sousta z Nuselskýho punku, povídkový knížky, kterou musíme doporučit všem obyvatelům týhle krásný čtvrti a přilehlýho okolí. Agáta pro změnu potrápila nějaký uměnovědný texty. Franta řídil. Tím se náš intelektuální potenciál pro následujícího dva a půl týdne z naprostý většiny vyčerpal.

Saarbrücken před klubem

Z Prahy je to do Saarbrückenu necelejch 650 kilometrů, a i když mi to teď nepřijde (minimálně v kontextu celý cesty) jako taková pálka, vzpomínám si, že jsme přijeli pěkně vyždímaný a rozlámaný. Před klub zrovna dorazila dodávka Oaks, místních borců, který si s náma dnes měli odbýt svoji premiéru. Jsou to lidi zhruba tak ve věku tvrdýho jádra ÚV SRR či starší, a moc sympatický. Samozřejmě hráli a hrajou ve spoustě dalších kapel, Oaks je ovšem splnění jejich dlouhodobýho snu mít kapelu se dvěma bicíma. Nanosili jsme s nima věci do klubu, kterej byl udělanej v suterénu hotelu. Malinko divný místo a lehce divná stejdž, která oddělovala kapelu a lidi nízkou zídkou, což je podle mě zásadní problém. Ale budiž.

Během stěhování se objevil organizátor Alex, kterýho řadíme do velmi málo početný sekce "lehce divnejch promotérů" tohohle tour. Jako samozřejmě v pohodě, ale některý lidi prostě do toho ranku stejný krevní skupiny stoprocentně nesednou. Udělal ovšem fajnový špagety s rajčatovkou a parmezánem, který nám po dlouhý cestě moc bodly. Samozřejmostí byl německej drinkovej servis – popíjeli jsme takový malý flaštičky místního piva, což byl víceméně stereotyp celý pevninský části cesty. První hráli Oaks – bylo znát, že ještě nejsou úplně sehraný, což u dvou bubeníků vynikne tak stonásobně víc, přesto ale musím říct, že to bylo dost dobrý, a kdyby nějaká taková kapela fungovala třeba v Praze, určitě by to tady hodně lidí bavilo. Něco mezi Melvins a ostřejšíma hudlařinama typu The Catalyst nebo Breather Resist. Vadily mi tři věci. Délka setu – pro předkapelu jen s maximálně přimhouřenýma očima omluvitelnejch čtyřicet minut. Když se ale končí v deset a začíná v půl devátý, je to naprosto neomluvitelný. Pak německá klasika – místy až moc přiznaný hudební inspirace a postupy. Ty Melvins z toho občas koukali fakt moc. A za třetí – notovej stojan s textama. Když neumim texty, nelezu na pódium. Čeknout je můžete tady: http://soundcloud.com/user-350456479

V mírnym časovym presu jsme přehodili hlavy a činely a šli jsme na to. Zvládli jsme asi šest věcí, během kterejch nastalo pár chaotickejch situací, o kterejch jsme možná věděli jen my, každopádně po doznění posledního tónu slyšíme mohutnej aplaus a dožadování se přídavku, kterej poslušně dáváme a pak se necháváme oslavovat u merch pultíku, kterej se po koncertě pár minut nezastaví. Několik lidí je úplně vyjevenejch, basačka z Oaks Anja už vymejšlí, jak si udělat s manželem a dětma výlet na naše francouzský koncerty, a i Alexovi se to líbilo. Ve vší skromnosti to byl dost triumfální start. Jeden chlápek nám nahoře v průchodu říkal, že jsme mu připoměli kapelu North of America. Já jsem si to v tý době zrovna nějak stáhnul a dal do mp3, takže jsme si je pak dál po cestě pustili a zjistili, že to byl velkej kompliment. Pokud je neznáte, doporučuju.

Po koncertě v Saarbrückenu v průjezdu před klubem

Po vychladnutí jsme nabalili věci na stejdž a šli vstříc dalším místům Saarbrückenu. Alex a Oaks nás zatáhli do klubu Karate, kde čepoval zpěvák z nějaký místní slavný punkrockový kapely (na sobě měl tričko Lightning Bolt) a údajně to bylo nejlepší místo, kde můžou kids (zde spíš odrostlejší adults) v Saarbrückenu zajít na pivo. Jako proč ne. Sedli jsme si venku a probírali nejrůznější věci až jsme začali mít pocit, že bysme měli jít spát. Po cestě k Alexovi domů jsme ale natrefili na dost zajímavou párty odehrávající se uprostřed plácku, kterej byl něco mezi zapadlým náměstím a nepříliš vzkvétajícím parkem. Zjistili jsme, že to je pařba místní omladiny, která takhle na konci prázdnin liská každej rok jen proto, že se prostě chce opít (tak nám to řekli). Funguje to tak, že se vždycky někde sejdou a pijou tam tak dlouho, dokud je fízlové nevyhoděj. Pak vezmou celej bar a bedny s tuckou a přesunou se zas o kus dál. Přišlo nám to celkem sympatický, takže jsme se v týhle poměrně početný společnosti zdrželi na několik drinků. Večírek utla moje pověstná zodpovědnost (ačkoli zpacifikovat tři tančící humanoidy nebyla vůbec sranda). Povedlo se nám dostat k Alexovi do bytu, kde jsme si ještě vyslechli příběh o týhle skupině lidí, kterej jsme vůbec nepochopili (něco jako že to jsou fašisti, což s odstupem chápu tak, že Alexe nějak neberou do party a proto jsou fašisti, protože tohle byla čistě college studentská párty, za to dám ruku do ohně).

29. 8. Dijon – Les Tanneries

Spali jsme docela nasádlený v Alexově obýváku, já s Agátou na miniaturním gauči, takže jsem se nemoh vůbec otočit a přeležel si krk, Franta si zase dal obligátní nafukovačku, která se přes noc vyfoukne, takže se ráno člověk probudí a zadkem se dotýká země. Ale jako nic neřikám, ráno přišla sprcha a celkem fajn snídaně poskládaná z čerstvejch baget, kafe a pomazánek. Došli jsme naložit věci do klubu, rozloučili se s Alexem a vyrazili do Francie.

Hranice jsou hned za městem, první den jsme se rozhodli dát mimo dálnice, protože ve Francii jsou šíleně drahý a dneska jsme měli před sebou "jenom" něco přes 300 kilometrů. Ovšem po dálnici a mimo dálnici je to docela zásadní rozdíl, jeli jsme celej den. Aspoň jsme si užili východofrancouzskej venkov... Do Dijonu jsme nejprve dojeli na špatnou adresu. Les Tanneries je totiž squat, kterej tady funguje už hodně dlouho, nevěděli jsme ale, že původní Les Tanneries město před pár lety vyklidilo. Místní si ale s radnicí vyhádali nový místo, a pozor – radnice jim postavila úplně novou budovu s obřím klubem a místem na další nejrůznější aktivity. To jsme ale nevěděli a nejdřív bloudili kolem adresy starýho squatu, kde byl víceméně jen obří brownfield s tunou bordelu. Chvíli jsme skoro podlehli myšlence, že to je fakt tam a jen máme na hraní moc velký nároky. Naštěstí někoho napadlo adresu ještě prověřit, takže jsme asi po půl hodině rozpaků dorazili na správný místo.

Adámek v Dijonu vzpomíná na mládí na vesnici

Hlavní koncertní crew v Dijonu se jmenuje Maloka a tenhle koncert nám dohodil JC, se kterým se známe z kapely Jean Jean, když jsme s nima hráli v Sokolově. Dneska to byl spíš crustovej večer, hráli s náma ještě War in my head z Besanconu a Subordinate z Irska. Nanosili jsme věci dovnitř a šli ven odpočívat s minipivama. Les Tanneries je fakt velikánský, klub je tak pro 400 lidí s prostornou backstagí s veškerým vybavením, nahoře je místnost pro kapely, a vzadu ještě nejspíš různý dílny, plus kolem budovy prostorná zahrada. Je to fakt spíš klub než squaty, na který jsme byli zvyklí. No vlastně to není squat, ale autonomní centrum postavený městem. Na dalších místech ve Francii jsme se o Les Tanneries bavili s pár lidma, pro některý z nich je tenhle model zrada squatterský ideologie a významu, kterej by squatting měl mít. Jako chápu to, chápu, že squatting by měl mít nějakej podvratnej charakter, upozorňovat i na jiný věci – netýká se jen hudby a zábavnejch aktivit, na druhou stranu mi přijde dobrý takový místo ve městě mít. Nemám na to úplně názor. Každopádně je ale Les Tanneries velmi dobře samosprávně fungující místo, kde se zastavuje skoro každá kapela, která se na turné poblíž Dijonu vyskytne. Spíš fakt crust nebo punk. Pár dní před náma tam hráli MDC, po nás zas Restarts.

Stage v Les Tanneries

Přijeli jsme celkem brzo a zvykem je tu začínat spíš pozdě, takže jsme se skoro přistihli, že nemáme co dělat – mně osobně bylo dost blbě z minulýho večera a celýho dne za volantem a tahle situace mi moc nevyhovovala. Ještě před večeří jsme si dali nějaký bagety a francouzský sýry (+ samozřejmě dijonská hořčice) z backstage, takže si pamatuju, že výborná směska s dýní a tofu s rejží se do mě pak už moc nemohla vejít. War in my Head začínali něco po devátý. Nebylo na tom vůbec nic zajímavýho až na zpěváka, kterej vypadal jako David z Hluchu, akorát že černej. Mrzí mě, že ho nemáme na fotce, baví mě objevovat tyhle cizokrajný verze kámošů z Prahy (vzpomínám, jak jsme před třemi lety v Bangkoku objevili thajskou verzi Judity...). Po půl hodině ne moc dobrýho crustu jsme na to šli my. Na koncertě bylo přinejlepším tak dvacet platících, což je v tak obrovským sále dost problém. Každopádně zvuk byl super a myslím, že jsme si to i tak celkem užili. Pár lidí se po setu zastavilo a chválili nás, něco jsme i prodali. Takovej napůl bezzubej pankáč, kterej měl dnešní koncert nejvíc na povel a dělal zvuk, byl úplně nadšenej. Mně to ke spokojenosti a dobrýmu pocitu stačilo. Poslední hráli Subordinate. Nebylo to špatný, opět crust, ale celkem dobře zahranej, se zajímavejma nápadama. Po koncertě jsme celkem dlouho kecali s jejich basákem v backstagi, vyvinul se z něj takovej správnej šílenec, kterej furt kecá a kecá a kecá a člověk se tomu nemůže přestat smát. Jedna členka místního kolektivu nám po vypití všech zásob piva z lednice nabídla pastis, kterej jsme s ní a tímhle týpkem dál ochutnávali a okomentovávali. Nějakou dobu jsme pak seděli venku, kde pařili místní pankáči a lidi z kapel, mimo jiné i kytarista z War in my Head, kterej byl docela vyjetej a neuměl skoro vůbec anglicky (mimochodem ve Francii relativně běžná věc), přesto se s náma pořád bavil, kladl divný otázky a na všechno odpovídal výrazem "grejt!", z čehož se stala jedna z hlášek pro nadcházející dny.

Les Tanneries

Z pastisu mi pak začalo bejt definitivně blbě, takže jsme se s Agátou odebrali do spací místnosti, která byla oproti zbytku klubu docela dost zabordelená a hnusná, což nevylepšilo ani množství francouzskejch a irskejch crusterů vydechujících alkohol, který se do patra vyškrábali chvíli po nás. Ale přežili jsme.

30. 8. Marseille – pláž Au bain des Dames

Vstávali jsme kolem poledne, ale protože se včera šlo hodně pozdě spát, byli jsme vzhůru z celý spící party první. V backstagi jsme ke snídani dali mix našich zásob a zbylejch věcí ze včera, naložili cajky a vydali se směr Marseille. Zatím nás provázelo krásný letní počasí, což platilo i o dnešku a vidina koncertu u moře na pláži nás naplňovala dobrou náladou. Tentokrát jsme po dálnici fakt museli, protože nás čekalo 450 kilometrů a koncert měl začínat už v šest. Vybavuju si průjezd Lyonem a hezkou cestu kolem řeky. Jeli jsme časově nadoraz, takže jsme víceméně nezastavovali, v Marseille jsme pak nemohli najít cestu, takže mě ještě čekalo spletitý telefonování s organizátorem Gregem a psaní přesný adresy smskou, protože GPS pláž Au bain des Dames neobsahovala. Přesto jsme se ale na místo dokázali dostat jen s minimální zpožděním, navíc se ukázalo, že organizátorskej tým má s přípravama taky zpoždění, takže se vůbec nic nestalo.

Už průjezd městem naznačil, že jsme fakt na jihu a všechno je tu trochu divočejší. Mopedisti i auta to střihali dost na hulváta vždycky tak pět centimetrů kolem nás. Na tyhle momenty jsem rád, že řídí František, kterej jezdí taky hulvátsky, takže podobný situace zvládá v klidu. Zvládnul i milimetrovej parking na parkovišti nad pláží, kde ještě měli zaparkovaný auta všichni koupající se, takže tam s velkou dodávkou nebylo skoro hnutí. Přišel nás přivítat druhej organizátor Nico a zavedl nás dolů k moři, kde jsme se přivítali s Gregem. Dostali jsme uvítací 0,25 pivo a šli se koupat. Nádhera. Koncert dělali Pirate Punx Marseille, což je, řek bych, spíš síť lidí z místních squatů, který občas dělaj akce i takhle venku. Hodně mi to připomnělo venkovní koncerty Hluchu. Mírně chaotická organizace, ale zajímavý místo a dobrá párty.

Stage v Marseille

K jídlu jsme dostali dost dobrej salát s tofu a drcenejma sezamovejma semínkama, k dispozici pak byl bar s pitím a veganskejma palačinkama. Celý místo bylo v zátoce, kde byla jednak pláž, pak takovej vyvýšenej betonovej plácek, kde se hrálo, a pak zase další kamenitá zátoka. Tenhle večer hrálo celkem šest kapel – proto se mělo začínat už brzo – jak jsem ale psal, celá organizace byla trochu chaotická, takže první kapela začínala až někdy v půl osmý. My jsme nejdřív měli hrát třetí, což měl bejt prime time při západu slunce, nakonec se ale všechno ještě dvakrát změnilo a my se dostali na místo poslední kapely. Tušili jsme, že to může znamenat, že budem hrát kdovíkdy pro málo lidí, zato hodně ožralejch. No co už.

Celý to byla fakt hodně velká párty, na kterou přišlo, tipuju, tak 150 lidí. Byli jsme trochu nervózní z celý organizace i toho, jestli to někdo nepřijde utnout, ještě než budem hrát, což by v Praze byla asi jasná věc. Elektřina byla napíchnutá z veřejnýho osvětlení a hluk se v zátoce šířil k barákům naprosto nekompromisně. Kupodivu to ale celý prošlo bez asistence fízlů, ačkoli Nico říkal, že na podobnejch akcích se policajti objevujou skoro vždycky.

Publikum

Kapely jsme moc neregistrovali, první hrála špatná all girl punkovka a pak to bylo víceméně pořád stejný, takže jsme si spíš někde povídali nebo byli v moři. Při třetí kapele došlo pivo, takže jsme s vědomím dostatku času vyšli směrem do centra pro něco k pití a trochu se podívat po okolí. Předposlední kapela byla asi jediná trochu zajímavá, jmenovali se Purple Bliss a byl to takovej temnej táhlej post-punk s violou a holčičím zpěvem. Bohužel se do značný míry naplnily naše obavy a na nás už zůstala jen tak třetina lidí a navíc dost vyjetejch. Bylo už po půlnoci a organizátoři to začínali honit, aby se to moc nenatahovalo. Takže stres, do kterýho se přidalo hodně drsný překvapení, když jsem zapojil basu. Celej den jsem – vzhledem k vedru a moři – chodil v žabkách s tím, že koncert odehraju naboso. Nějak jsem ale nepočítal s tím, že když je elektřina na hulváta napíchnutá z veřejný sítě, tak nemá zem. Čili když jsem to zapnul a dotknul se strun, dostal jsem šok jak svině, nešlo hrát. Začal jsem zmatkovat a bejt totálně vystresovanej, načež se objevil zvukař opakující větu „there is no earth“. No díky, že to vím teď. Naštěstí mám v kapele technicky vzdělaný lidi se smyslem pro chladnej rozum, takže jsem dostal pokyn nazout si zpátky gumový žabky a bylo to vyřešený. I když odehrát koncert v žabkách je samozřejmě ostuda největšího kalibru, dala to takhle druhá kapela večera, která hrála takovej podivnej nu-trash v bermudách a žabkách, a měli jsme z nich srandu. Ok, tímhle koncertem jsme se zařadili do stejný ligy.

Nakonec to nebylo tak hrozný, tý zbylý části lidí jsme se líbili, občas jsem se podíval pár metrů za sebe na temný moře a snažil se vnímat sílu toho, že můžem hrát na takovým místě. Ze snění mě jen čas od času vytrhnul elektrickej šok, když mi při přehnanejch roznožkách sklouznul malíček z žabky. Taky jsem zjistil, že po druhým songu mám totálně zakrvácený struny. Nervozita jde na krev. Myslím ale, že jsme i přidávali, protože byl velkej aplaus, jako fakt, a při tom posledním songu někdo nasadil Frantovi na krk gumovej plavací kruh, takže se to celý hezky odlehčilo a řek bych, že to byl happy end. Stresu ale bylo zbytečně moc.

I takovýhle pohledy nabídnul koncert v Marseille...

Věci jsme hned uklidili pro případ nalitejch lidí a šli se ještě vykoupat. Pak jsme přibrali do auta Nica a zařadili se do kolony dodávek mířící na squat, kterýmu se říká u Monique, protože v něm kdysi bydlela stará paní Monique, a když umřela, její dědicové si vzali jen pár věcí a celý to nechali tak, jak bylo. V autě jsme s Nicem probrali uprchlickou situaci, která je v Marseille poměrně akutní, protože je to jak známo velkej přístav, kam proudí spousta lidí. Celý anarchistický a squatterský hnutí je tím v Marseille zaměstnaný. Myslím, že to je přesně ten účel, kterej by v současný situaci měly squaty a autonomní centra plnit.

31. 8. Marseille + camping

Spali jsme ve velký místnosti s krbem, piánem a gramofonem se spoustou starejch klasickejch desek. Pozůstalost po paní Monique byla fakt rozsáhlá. Dům byl spíš takovej malej palác – vysokánský zdobený stropy, všude krby, krásný schodiště a netradičně členěný horní patra, obří koupelny, velikánská zahrada za mocnou hradbou... něco mezi domem z pohádky a domem hrůzy. K snídani jsme dostali sladký pečivo z popelnice a velkou moccu kafe. Doplnili jsme to sucharama a pomazánkama, protože základem na turné je dostatečnej přísun energie. Opět bylo krásný ráno, měli jsme volno a čekala nás procházka po městě. Rozloučili jsme se s Nicem, kterej na squatu nebydlel a jel k sobě. Sami jsme pak po konzultaci s jednou z nahatejch holek vyrazili do města.

Snídaně u Monique

To je jedna z věcí, na kterou si z tohohle squatu pamatuju – bydlelo tu podle mě něco přes deset lidí. Pár holek z nich chodilo buď do půl těla nebo úplně nahý. Přeci jenom na tohle nejsme úplně zvyklý – je fakt dost divný, když ti ona holka něco vysvětluje nebo ukazuje, a nic na sobě nemá. Nějakej čas jsme pak strávili debatama o tomhle trendu a řekli jsme si jako proč ne... je to asi lepší, než když Franta dostane zákaz sundat si na koncertě tričko. Nevýhodou ale je, že kdyby se proti sexismu bojovalo tím, že budou všichni pořád nahý, je dost pravděpodobný, že pak už lidi nebude nic vzrušovat... tohle bylo jedno z našich francouzskejch témat.

Každopádně jsme vyrazili na metro, který bylo od Monique pár minut pěšky. Marseille je v některejch místech fakt trochu podezřelý město, dost lidí nás varovalo, ať si jako kapela dáváme bacha na věci – včera jsme to přežili a dnes jsme měli auto bezpečně schovaný za pompézní hradbou squatu. Už těch pár minut na metro mi ale přišlo, že se trochu bojím... Dojeli jsme na hlavní vlakový nádraží, odkud je hezkej výhled do mnoha stran města a vyšli směrem do přístavu, kam jsme už včera při příjezdu omylem zajeli autem, tentokrát jsme si to ale dali pěšky. Prošli jsme přes malý uličky s typickejma jižanskejma trhama plnejma zeleniny, oliv, mořskejch plodů a ryb, i přes větší bulváry s historickejma budovama a fontánama... Koupili jsme si flašku lokálního vína a ještě se chvíli poflakovali po centru kolem přístavu. Pak jsme se rozhodli koupit velkou krabici vína na camping večer, kterej nás čekal, a ještě zamířili na kafe do takový kavárno-trafiky, kterou romantičtější povahy znají z Amélie z Montmartru (jen to bylo trochu menší). Koupili jsme s Agát nějaký pohledy a poslali je na 2FABE do různejch koutů republiky. Tentokrát dorazily v pohodě. Vrátili jsme se do squatu, rozloučili se s jeho obyvateli a vyrazili směrem na západ.

Pod hradem v Marseille

Přejezd mezi Marseille a Baskickem byl kolem 700 kilometrů, takže jsme se rozhodli si cestu aspoň trochu rozdělit. Ujeli jsme asi 200 km, během kterých jsme stihli nakoupit zeleninu a ovoce ve stánku u silnice a těsně se vyhnout nárazu do protijedoucí dodávky (fuj, pičus vyjel ze zatáčky při předjíždění přímo proti nám, projeli jsme tři auta vedle sebe na centimetry, Franta to ale kabrňák uřídil a ještě stihnul držet mapu, aby nespadla ze sedačky...). Pak jsme hodně dlouho hledali místo na nocleh, fakt hodně, hodně dlouho. Zakempili jsme nakonec na opuštěným místě na pobřeží, ovšem žádná velká romantika se nekonala, protože docela brzo začalo pršet (mimochodem jedinej z mála dešťů celýho turné a musí nás potkat zrovna v moment, kdy nemáme kde spát). Uspořádala se proto párty v autě, na kterou celkem nerad vzpomínám, protože se všichni vydunili a já si pak musel lehat do těsný díry mezi sedačkama. Nebudu ten večer nijak dál komentovat.

Kafe v Marseille