Silver Rocket

Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra

Judita 22. 2. 2014

Sedím v obchoďáku, v takovým tom prostoru jak jsou kolem dokola všechny možný fastfoody (ale smradem vítězí a ostatní přebíjí mcd), obklopená děckama, co tady pěkně oblečený v takovejch těch HC hadrech, co se dají poslední dobou sehnat v řetězcích, trávěj veškerej čas po vyučování, a taky různejma lidma z kanclu, co si odskočili na oběd. Kradu wifinu a tvářím se, že jsem právě dojedla. Pouštím si FUCK OFF GET FREE WE POUR LIGHT ON EVERYTHING, což prohlubuje bizarnost celý situace.

Tenhle text nosím v hlavě už asi čtrnáct dní. Nechci recenzovat desku, většina recenzí mi přijde pitomá. Zároveň se neuvěřitelně těším na koncert - zřejmě proto, že cejtím, že s touhle kapelou mám takovej jaksi intimnější vztah než s jinejma. Chci se o něj podělit, i když si nejsem jistá, jestli o tyhle věci ještě dneska někdo stojí - v tomhle případě možná nemusíte číst dál.

Silver Mt. Zion - konkrétně Kollaps Tradixionales - jsem věnovala hodně času velmi soustředěnýho poslechu; myslím ten druh poslouchání, kdy vnímáte každej jednotlivej zvuk, nasáváte desku jako kompozici, nepřeskakujete chaoticky ze skladby na skladbu a do toho bedlivě pročítáte texty (i když cejtíte, že tomu vlastně moc nerozumíte, haha) - zkrátka něco, co by si zasloužila většina desek většiny kapel. Došlo k tomu takhle - pracovala jsem v jedný kavárně. Byla nová, nikdo tam nechodil. Otevírala jsem v 9 ráno a zavírala v 11 večer, dost často se tam za tu dobu vyměnilo jen 10-15 hostů. Další věc, která tam nebyla, kromě lidí, byl normální způsob jak přehrávat hudbu. Majitelé to zkrátka neměli moc promyšlený, naštěstí sme tam našly takový šílený rádio co umělo i cdčka. Kolegyně si pouštěla rádio 1 (což jí bylo brzo zatrženo) a já si přinesla asi 15 ks cd, co jsem tak různě posbírala. Půlka z nich byla do kavárny "nepoužitelná" (coliseum, death of anna karina, orchid,...) - alespoň podle majitelů. Točila jsem fugazi, j mascise, three mile pilot, amandu rogers a především zmíněný silver mt. zion - pořád dokola, čtrnáctihodinový směny prožitý ve víceměné úplný samotě bejvaj šílený. V těch dnech, při tom nekonečným trčení v práci jsem s nima doslova žila, pronikla do nich - alespoň si to myslím. KT si dneska už jen tak nepouštím, tísnivý pocity onoho podzimu se vždycky objeví s neuvěřitelnou intenzitou, ale zůstala mi z tý doby jedna věc - absolutní poddání se týhle kapele.

Nový desky jsem se bála. Trochu. Že by mohla bejt špatná, mohla by narušit to pevný pouto, který jsem se silver mt. zion navázala. Měla jsem je za kapelu, kterou už neuvidím a která už na nějaký nový věci bude kašlat. Čekala jsem, že se teď veškerá energie soustředí do godspeed you! black emperor (který mám tak nějak míň ráda). FUCK OFF GET FREE mne proto tak trochu zaskočila. Ale kolikrát jsem se bála vstoupit do ledový řeky, kolikrát jsem trnula děsem při přelejzání plotů (mám děsnej strach z vejšek)? Do tý ledový neprobádaný vody nový desky jsem nakonec vlezla a nebylo čeho litovat, jen původních pochyb a strachu. Je nesmlouvavá, proud tě chytne hned od začátku a nese pryč. Mám dojem, že to tak bylo vždycky. Silver Mt. Zion mě zase doprovázej, tentokrát trochu jiným obdobím a jinýma věcma - když vyřizuju mejly a školu z odpočívadla v obchoďáku, z kaváren, z hlavní studovny národní knihovny. Jsem zas jejich - miluju ten silnej, intenzivní běh "take away these early graves" - zpěněný peřeje, který se rozvolněj až v "little ones run" a vyústěj v bezmocně melancholický "what we love was not enough". Těší mě, že je uvidíme naživo. A nejvíc mě těší, že nová deska je taková pečeť mýho spiklenectví se silver mt. zion, spiklenectví, který mi dovoluje tuhle náročnou a hutnou hudbu poslouchat, když meju nádobí nebo drbu kočku za ušima. A nedovolí mi se jí nabažit, jakmile deska skončí potřebuju znova slyšet dětskej hlásek co říká: "we live on island called montreal..." - a tak je to správně.