Silver Rocket

Dinosaur Jr. a honicí mýval

Torr 6. 2. 2013

Pamatuju si, jak jsem byl mladý jedenáctiletý metalista a jeden den jsme se s mým kámošem, taky metalistou, rozhodli, že celej den budeme komunikovat jen pomocí textů našich oblíbenejch metalovejch kapel. Žádný jiný slova, jen to, co říkal nebo zpíval Ozzy, Dio, Dickinson a podobně. Nevím teď, jak je to možný, ale to nám tehdy, myslím, docela šlo. Vůbec texty často fungujou tak, že popisujou pocity že života, filosofii, názor apod. No a když se mě nedávno Aran zeptal,"hele Torre mě by zajímala tvoje cesta k Maximu Masciusovi: ty jsi strávil dětství a mládí uprostřed sněhu kanadskejch plání a při životě tě držel jen punk rock a hokej. Co pro tebe bylo tak zajímavý na třech mladejch jebácích s korálkama z dobrejch rodin, navíc z neškodnýho univerzitního městečka?", z ničeho nic me napadlo textem Lou Barlowa: Started back in '83 / Started seeing things a differently / and hardcore wasn't doin' it for me no more / started smoking pot / thought things sounded better slow / much slower, heavier / black magic melody to sink this poseur's soul.

Nebylo to 1983, ale jinak všechno platí. Přesně si pamatuju, jak jsem jel na zkoušku k rodičům basáka mý tehdejší teenagerský kapely (Karl Marx and the Socialist Undertakers, hehe), který měl pět nových desek půjčených z různých zdrojů: Dinosaur Jr., Scratch Acid, Squirrel Bait, Rollins Band a Skrewdriver. Znal jsem jen Rollins Band a Skrewdriver. Pochopitelně jsme pustili Rollins první, byli jsme strašně zvědavý, co to bude post-Black Flag. Po asi 10 rotacích a naučení nazpaměť "What am I Doing Here?" jsme, lehce s pocity strachu a hanby, pustili Skrewdriver. Dneska je asi těžko pochopitelný, proč si mladý punx pustili tuhle kapelu, ale tehdy to nebylo neobvyklý, šlo čistě o jakoby hudební pátrání. No a pak ty další tři zbylý desky. Nutno říct, že do té době izolovaný na kanadským venkově jsme z 95% žili z desek, co jsme koupili na dobírku přes inzeráty v časáku Maximum Rock'n'roll. Často to nebylo o kvalitě, ale o prachách. S.N.O.T. (Snot from the Nose of Texas) za dva dolary plus poštovný? Hotovo. Ani jsme nějak moc netušili, že existuje něco jiného kromě toho, co jsme tam četli. Takže na ty zbývající tři desky jsme se ani moc netěšili, ale co, deska je deska. Pamatuju si, že jako první jsme pustili Squirrel Bait, a to bylo teda dobrý. První věta na desce,"I'm gonna beat you up at the end of this" docela jde. No a pak ty Scratch Acid, to asi budou nějaký hippies, že jo, a bylo to teda divný. Ale dobrý (hlavně, aby se naši kámoši nedozvěděli, že posloucháme něco tak měkký). No a pak ty Dinosaur Jr. Bohužel nepamatuju si, jak jsem na to reagoval poprvý, ale tuším ne moc pozitivně. Nakonec jsem vzal domů ty Squirrel Bait a Dinosaur Jr., on si nechal Rollins Band a Scratch Acid a ty Skrewdriver vrátil našemu pomatenýmu kamarádovi, skinheadovi Sussymu.

Takže jsem měl dvě nový desky na pár týdnů a měl jsem spoustu času je zkoumat. A čím víc jsem poslouchal ty Dinosaur Jr. (Your're Living all Over Me) , tím víc jsem si uvědomoval, že "hardcore wasn't doing it for me no more." Slova jako "indie" nebo "alternative" v tý době neexistovaly. A já jsem nevěděl, kam zařadit tyhle věci. Ale něco tam fakt bylo. Třeba to, že ten zpěvák zpívá, jako by se před pěti minutama vzbudil a honí mu péro nějakej mýval. Nebo ty šílený sóla, který, jsem si byl jistej, že kdybych měl kvákadlo, tak bych mohl dělat taky (v té době jsem hrál na bicí, ale pro nějaký důkaz o pozdním pokusu zkuste katalog Wollongong). Nebyly to sóla jako sóla, bylo to fakt divný. Jako ten chlap prostě má všechno u prdele, ale je to JINÝ TYP PRDELE než JFA nebo Circle Jerks. Jakože má všechno v piči, ale hrozně mu záleží na tom, aby prostě dokázal udělat rockovou písničku. Je mu jedno, jestli je to "cool" nebo ne, a sere na tu "pozérskou" hardcore přístup.

Takže jsem se nějak dozvěděl, že vyšlo další album (Bug), sehnal jsem to a bylo to taky dobrý. Pak jsem se po jednom malým pokusu o život hudebníka ve velkým městě radši odstěhoval daleko na vejšku. Vyšlo Green Mind, jedno z nejlepších alb co znám, byl jsem, a pořád jsem z toho úplně hotovej. Bydlel jsem na koleji mezi normálníma lidma, nikdo nebyl zvědavej na divnou muziku, tak jsem si radši našel další kamarády, který poslouchali rozumný věci, ale z nich nikdo nebyl zvědavej na nějakou pomalou blbost se sólama. Chodilo se na Pittbull Slapshot do Detroitu, a to je vše. Takže můj vztah k Dinosaur Jr. byl velmi osobní, poslouchal jsem to JÁ a nikdo jiný. Aspoň jsem si to myslel a myslel jsem si to dlouho.

Když jsem se kvůli studiu odstěhoval od rodičů nějakých 800 km na jih, oni prodali dům a odstěhovali se do nějakýho jinýho nudnýho maloměsta. Párkrát do roka jsem tam jel se na ně podívat a při první návštěvě to bylo překvapení jako kráva: ten dům, který koupili, měl satelit. To byla teda velká věc. Několik desítek (desítek!) kanálů, včetně porna (to jsem ani neznal, a pořád neznám, nedíval jsem se), nějaký shopping (na to jsem se taky nedíval), filmy (občas) a hlavně MTV a VH1! Hudební kanály! Jedinej problém ovšem byl, že se nebylo na co koukat. Ale pak jsem dozvěděl o jednom pořadu, kterej se jmenoval 120 Minutes, dávali to jednou týdně v noci. Bylo to většinou strašný, ale NĚKDY tam bylo něco mírně zajímavého, vyměklý hrdinové jako třeba The Replacements nebo Bob Mould. No a právě jednoho dne jsem to pustil a bylo to tam: Dinosaur Jr. Měli novou desku Where you Been a byli na MTV. S klipem. A ten zpěvák měl nějakou divnou čepici a vypadal jako hipík. Ty vole. Navíc hrál sólo, kde hrál na poli. Trapas, trapas, myslí si, že bude nějakou hvězdou? Co s tím?

O pár řádek výš jsem psal o tom, že ten vztah k Dinosaur Jr. byl osobní, myslím, že každý má takový vztah s nějakou kapelou, já jich mám spoustu: myslíš si, že nikdo v tvym okolí to neposlouchá, jen ty, a jen a jen ty tomu rozumíš. Neměl jsem dokonce ani před kým demonstrativně odsoudit Dinosaur Jr. za to, že hrajou v MTV. Takže jsem si v klidu koupil kazetu do walkmana a pustil si tu novou desku. Bylo to jiný, ale nějak zvlášť to sedělo k tomu tehdejšímu životu, který jsem tenkrát žil. Když si to pustím teď, zdá se mi to hodně smutný a osamělý, ale spíš to jsou jen pocity, který to vyvolává z mé zkušenosti z té doby. Už to bylo malinko jinde, ale byla to pořád ta kapela, která mě nějakým způsobem zachránila od reakcionářský homogenity.

Co tím myslím? Prvních šest desek Dinosaur Jr. na mě mělo velký vliv na několika úrovních. Například se mi zdá divný, že mě ještě nikdo neobvinil, že vykrádám J Masciuse, protože kromě Neila Younga to byl právě on, který mě přesvědčil, že neni třeba se bát hrát kytarový sóla od srdce, že o techniku nejde, pokud je to mimo, je to jedno. Taky jsem si uvědomil, že se nemusíš bát "zpívat", ale hlavně, abys ses nesnažil "zpívat", rozumíte. A spoustu dalších věcí. Ale co považuju za nejpodstatnější, bylo to, že mě to nutilo dívat se na hudbu jinak. Ukázalo mi to, že můžeš být punk a přitom se nemusíš omezovat a dělat "jen" to limitované schéma, které nabízí klasický punk a hardcore. Nemusíš se stydět, že máš rád The Cure nebo Petera Framptona nebo Mötley Crüe, protože nikdy jako oni nebudeš (protože jsi punk a mimo), a nemáš důvod je nenávidět, protože je to úplně jiný svět, který se tě netýká. Ten jejich svět můžeš nepřímo vytrhnout skrz vlastní a obohatit jej, a ve stejný míře to obohatí tebe. A přitom můžeš mít všechno v piči. A to je nejdůležitější.