Silver Rocket

Clem Snide: síla slova

Čtyři třicátníci v bílejch oblecích se opatrně klátěj do pomalýho rytmu svý smutný skladby. Skvělej multiinstrumentalista Peter je příjemně nalitej, ale pořád jistej. Jeho bratranec, basák Brendan, z nich vypadá nejvíc divně: tichej, podezřelej týpek se srnkou vyšitou na zádech saka. Bubeník Ben vypadá spíš jako že na tomhle turné řídí dodávku a brejlatej zpěvák a kytarista Eef, velkej fanda Hanka Williamse, je úplně jak vystřiženej z americkejch filmů z padesátejch let. „Dneska si připadám jak Elvis, co hledá svý dlouho ztracený dvojče…“ Dámy a pánové, tohle jsou Clem Snide z Nashville, TN.



Clem Snide vydali v únoru 2005 na labelu SpinArt (mj. Eels, Frank Black, Pixies, Vic Chesnut a spousta dalších) svojí v pořadí už pátou desku End Of Love, v berlínskym klubu Magnet bylo ale sotva sto lidí. Loseři? Možná. Ale Clem Snide jsou fakt zvláštní kapela. Jsou hodně retro, ale osumdesátky nečekejte – tohle je mix šedesátkovýho popu, country, folku a trochy jazzu, sem tam nějakej ten sonickej výbuch nebo rockovější riff. Výborně pracujou s dynamikou, ale o hudbu tady vlastně nejde. Eef Barzelay je písničkář, skvělá kapela vlastně jenom doprovází to, co dělá z Clem Snide výjimečnou záležitost – texty. „Večer budem dělat mejdan jako že je rok 89 / A mně to moc vtipný nepřipadá, ale řikám OK / Fór je v tom, že v kazeťáku se právě zamotala kazeta kterou si mi nahrál, ještě když jsi žil“

„Je to těžký vysvětlit… Snažim se psát hodně poeticky, ale zároveň chci aby to posluchače zasáhlo, aby se za sebe doslova zastyděli,“ řiká Eef. Skladby Clem Snide jsou plný parodickejch odkazů na popkulturu a trefnejch postřehů (nejvíc asi na desce Ghost of Fashion z roku 2001), ale neni to samoúčelný, Eef jenom pro svoje vyjádření používá nástroje, který sou všem blízký. „Vzbudil jsem se a v hlavě mi zněl německej hiphop / to pekelný rachtání mě strašně vyděsilo / takže ticho je už nafurt pryč a  konec je na dosah…“



„Když dělám nějakej rozhovor, často se mě ptaj jaký to je, bejt pořád tak sarkastickej – řikám, že je to těžká práce.“ Eef si dělá blázny z kdečeho – televize, intelektuálů, křesťanů, nebo třeba i malejch evropskejch aut – ale vypadá to, že to neni tak jednoduchý. Na koncertě to chvílema vypadá, že ta nadsázka a parodie je promyšlenej obrannej mechanismus. Kdyby se bral vážně, byl by stejnej jako postavy z jeho textů. Eef je hodně vtipnej; když vystřihne čerstvou skladbu o pocitech holky z hiphopovýho videoklipu, uvědomíte si, že to čemu se smějete, je ve skutečnosti hodně drsná pravda… tohle je hodně černej, mrazivej humor.
„V televizi dávaj film o Lucille Ballový / Jestli se chceš fakt koukat, nejsem proti / Slyšel sem, že jí mlátil jak kdyby hrál na conga a vždycky spali v oddělenejch postelích… / ale nějak se jim stejně podařilo zplodit syna“

Clem Snide jsou naprosto suverénní kapela, klidně třeba zahrajou čtyři nedokončený věci, který maj rozdělaný na novou desku… Jejich skladby jsou vesměs strašně smutný, ale my v publiku i oni na pódiu se skvěle bavíme. Eef na konci koncertu hrozně rozvlekle zpívá něco v tomhle smyslu: „Kupte si tričko a desku Clem Snide… a pak až přijedete domu, pusťte si tu desku… svlíkněte se do naha kromě trička Clem Snide… vlezte si do postele a nechte svojí ruku bloudit tam dole… vzpomeňte si na dnešní večer… pohybujte rukou do rytmu… až… až… až...!“ Buch! A je po koncertě. Mentální orgasmus máme za sebou, tak kde sou ty trika?

www.clemsnide.com