Silver Rocket

Summer Saga 2005: hol volt, hol nem volt...

Protože jsem poměrně systematicky založenej člověk (v podstatě až hnidopišsky otravnej pedant, ale to teď nebudeme řešit), "podle sebe soudím tebe" předpokládám, že chápete princip nejčerstvější nejvejš a že jste si tudíž naše zápisky přečetli v pořadí, v jakým se na webu objevovaly a ne shora dolů. (Taky by to tak mohlo bejt proto, že naše stránky hltáte a žádná změna vám neunikne, ale zas abych to s tím předpokládáním nepřehnal.) To mi dovoluje vynechat "povinný sestavy" kdo, kdy a jak hrál, protože jste jich už plný - a navíc jsem stejně jako všichni "pořadatelé" furt jenom fretkoval, takže bych po hudební stránce stejně neměl co psát. A to by byla škoda. Takže jsem si dovolil, tadyhle, kdybyste se neurazili, pár postřehů a historek z pořádání...


Čelem vpřed!

Všechno začalo někdy v lednu, kdy se na zasedání ÚV SRR kromě roční účetní závěrky probíralo taky to, jak se letos postavíme k "byšicím" (záměrně píšu malý písmeno, protože jde o událost a atmosféru, nikoli o konkrétní lokalitu). Zcela v duchu nespoutanýho brainstormingu (padaly všelijaký ztřeštěný návrhy) Yoz, posilněnej Toddem objednávanejma slivovicema, nadhodil Točník, že zná správce. Krátkej moment překvapení, pak pocit určitý nedosažitelnosti něčeho tak "velkýho" a "oficiálního", ale potom poměrně rychle zavládla furiantská nálada. Zbejvalo "jen" to všechno s důkladností nám vlastní promyslet a připravit, čemuž jsme se věnovali s takovou vervou, že v červnu vyšlo při koncertu OTK v Metropolisu najevo, že dva členové nebyli shora uvedeným původcem myšlenky, neboli svým vlastním kapelníkem, dostatečně informovaný a maj v době akce pobejvat mimo republiku...


"A perutě tmy složíš v pěst"

Lyssa si vzala na starosti bar (a odpadky - svůj k svému). Rozpočítali jsme si to na dvěstě lidí (notářsky ověřenej počet platících diváků byl potom 398!) a kuchtík Marek pro nás obratem sestavil nákupní seznam, ze kterýho se nám protočily panenky, ale překvapivě se to pak všechno celkem hladce vešlo do jedinýho, byť po střechu nacpanýho auta. (S odlehčenou hnanou nápravou se pak do kopce na vymletý štěrkový cestě protáčely pro změnu přední kola.) Dokumentace nákupu se Todd zhostil se svojí buldočí důsledností, se kterou neváhal oslovovat kolemjdoucí, aby nás fotili v různejch stádiích naplněnosti vozejků. (Chlápka z ochranky a pokladní jsme mu naštěstí rozmluvili, ale ostatní zákazníci Hypernovy museli bejt ve střehu.)


Vůbec všichni lidi v Toddově okolí museli bejt ve střehu

Fáze finálních příprav v útrobách hradu probíhala chvilkama podle vzoru "jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co", ale v improvizaci jsme jako ryby ve vodě. Nádhernou desetimetrovou plachtu určenou k zavěšení na hradby tak, aby byla viditelná pokud možno až z dálnice, jsme nejdřív pečlivě připevnili z hlediska jejího horního okraje, abysme se vzápětí tváří v tvář vzdouvajícímu se spinakeru (a to bylo téměř bezvětří) přesvědčili, že bude daleko důležitější, jak se nám to podaří vzít za opačnej konec. (V neděli jsme pak s fortelem nabytým předešlýho dne plachtu sklidili hned ráno tak svižně, že jí nakonec - tak, jak jsme si to plánovali, pěkně zdálky, panoramaticky, jako důkaz naší vlády nad hradem - nikdo nevyfotil.) V poloze křečovitě při zdi se plazícího kamzíka jsem víceméně ukotvil oba spodní rohy a s hlavou vyvrácenou zpod hradby směrem vzhůru navrhnul zbytku montážního týmu, ať seženou ještě jeden pevnej těžkej předmět a spustěj ho dolů uvázanej na konci prostřední, poslední vlající šňůry. Za moment se zjevila Broučkova ruka s půlmetrovou železnou tyčí a hlava s veselým šklebem: "Na, chytej!"


Sólo pro Broučka a železný tyče

Když byla plachta jakž takž uchycená, jali jsme se chystat erb, což vyžadovalo sestavit žerď ze dvou trubek. Za tím účelem měl Petr připravenou dřevěnou tyčku, krásnou, pevnou, ale poněkud tenkou. Tejdnama příprav dokonale vytrénovaný v logistice řešení složitejch úkolů jsme za pomoci lepící pásky rozpoutali tanec mechaniků, kterej kutil Todd vyšperkoval výstupem na vyvýšený místo, odkud se úderama palicí snažil napravit reputaci dua Pat a Mat. Celej výjev vyvrcholil stoickým Fildovým komentářem: "Hele a nechcete to radši přenechat někomu s nižším vzděláním?"


Další páreček techniků, tentokrát Šroubek a Vroubek

Bar jsme podle pekelný lepivý žlutooranžový limonády pojmenovali Oáza a od prvních okamžiků se octli v oku hurikánu. Po počátečních přehmatech ("podařilo" se mi Benovi nejdřív špatně spočítat částku a po opravě mu zase blbě vrátit) a pár rozlitejch kelímcích si n-tice obsluhujících pod Lucčiným vedením počínala jako indická bohyně - jedno tělo s několika párama rukou, kterejma rozdává posvátnej lektvar. Část zákazníků k nám konvertovala z pivního koutku, kde se ze začátku mok na cestě pípou trochu vzpouzel, některý lidi si okamžitě po obsloužení stoupali znova do fronty, jiný si brali rovnou celý láhve vína a pár kelímků k tomu, další si nechávali namíchat vskutku ďábelský drinky (namátkou bílej střik halb zu halb do půldruhalitrový PET flašky, čtyři panáky vodky do půllitru zakápnout džusem, "dám si bavoráka, tonik normálně na fernet, ale z POŘÁDNÝ vejšky" a podobně).


Je to nápoj lásky, pokud v nás věříš; jinak ti po něm slezou nehty!

Bohužel, již zmíněný dvojnásobný poddimenzování se začalo projevovat už od půl desátý, a i když Káča s Mahulenou zvládly výpadem do Zličína bravurně doplnit nejnutnější barový palivo, někdy kolem jedný začaly zřídla zase vysychat. Lidi to naštěstí brali stylem "always look on the bright side of life", takže na naší asijskou obranu "červený - už nemáme", "tak teda rum s kolou - rum došel", "tak aspoň vodku s džusem - ty už taky nejsou" atd. reagovali kraťasem "co teda ještě máte?" a zakončovali smečí "no tak mi dej tu zelenou". Zcela (kon)geniálně nám všem tou dobou OTK zpívali "zeptej se mě, co chceš".

A jak to bylo dál? "Už se mi odpověď pomalu ze střípků skládá..."

Fotky Káča