[ I / IX / MMIII ]

Nebrat čas moc v potaz jsem se naučil trochu od Lyssy

Tohle interview původně mělo vzniknout pro moravský fanzin Doom's Day... Jenže to trvalo poněkud déle, než jsme očekávali, tak nám uzávěrka v Doom's Day unikla "o vlásek"... Slova létala rok sem a tam po elektronických spojnicích, mezi tím jsme se několikrát setkali a kolo času se pootočilo...

Odpovídali všichni členové skupiny Lyssa - Petr Somogyi, Michael Fanta, Lukáš Zahořík, a určitě uznáte, že minimálně jedno mají společné – nadhled...

Hrát tolik let v jedný kapele v pořád stejný, tříčlenný sestavě – jaký to je? Nejste z toho občas unavený a otrávený?

Petr: Nedávno jsme to počítali, je to zhruba sedm let (teď už osm, pozn. red.). Pro mě jsou tyhle lidi součástí mojí rodiny, ve smyslu společenství těch nejbližších. A přesně tak to funguje: víme o sobě všechno podstatný a naštěstí Lyssa je spíš parta kámošů, který kromě toho, že se rádi vídaj, se scházej i ve zkušebně. Sestava je daná, neměnná, konflikty umíme řešit pomocí úděsně sprostejch primitivních nadávek zamířenejch přesně na slabý místo dotyčnýho a každej má v kapele svý nezastupitelný místo. Já osobně jsem rád, že můžu hrát právě s těmahle chlapama.

Michael: Tuhle otázku jsem si ještě nikdy nepoložil, protože mě prostě nikdy nenapadla. Provozování týhle hudby aspoň pro nás funguje hlavně na osobních vazbách, takže pokud bysme spolu nehráli v kapele, stýkali bysme se stejně jinak, takhle aspoň zanecháme kulturní dědictví. Jestli bysme někdy někoho brali do kapely, kritérium muzikantský by bylo hodně v pozadí. Samozřejmě, že Záhořův motoristickej fundamentalismus (bazírování na řazení při určitejch otáčkách, netolerance vůči navigátorskejm lapsům atd.) při cestách autem otravuje, ale zase tak často na turné nejsme, aby to byl vážnej problém. Naopak máme všichni poměrně časově náročný povolání, takže spíš než aby nás to unavovalo je to pro nás relax.

Lukáš: Z výše uvedenejch odpovědí jsou patrný dvě věci: 1) pokud budu vždycky odpovídat jako poslední, zůstanu poměrně nevyužitej, protože nebudu mít co objevnýho dodat; 2) při společnejch cestách autem se budu muset mírnit... Ale jak se znám, nějaký to kibicování mi vždycky ujede. A že bych k čemukoliv neměl co dodat? Oho! Takže k otázkám. Tříčlenná sestava – kromě kýžený syrovosti zvuku má výhody především organizačního rázu (i s kompletním vybavením se vejdeme do kombíka a domlouvání zkoušek a koncertů je snazší, než ve víc lidech, i když i tak je to docela složitý). Unavenej – někdy si až kacířsky říkám, že bych z toho chtěl bejt unavenej, protože by to znamenalo, že hrajem častějc. Otrávenej – nenapadá mě, jak bych mohl bejt otrávenej z něčeho, co dělám rád a co mě baví.

Co máte dál společnýho kromě kapely? Zaměstnání? Čím se vůbec živí "noiseři" v Čechách?

P: Zaměstnání nás teda moc nespojujou, to ne. Každej se naopak věnujeme naprosto odlišnejm věcem, což je možná dobře, protože se takhle na společně trávenej čas celkem těšíme a můžeme si vyprávět, jak říká Záhoř, "pikošky z praxe". Já nejsem zaměstnanej nikde, pracuju na volný noze, většinou to má něco společnýho s knihama a jazykama, svoje skutečný zájmy realizuju díky studiu a kapele.

M: Paradoxně jsme se neseznámili ani přes hudbu. Sešli jsme se díky holkám a basketu, samozřejmě skrze legendární klub Sokol Vyšehrad. Jinak já pracuju ve zdravotnictví.

L: Já jsem programátor. Počítače jsou sice dneska i v tom zdravotnictví a polygrafii, ale to jsi tím "co máte dál společnýho" na mysli nejspíš neměl. Vcelku pochopitelně máme podobnej hudební vkus a jako třešinku slabost pro bizarní texty.

K textům dorazíme... Co je legendárního na basketbalovým oddílu Sokola Vyšehrad? Možná nevím, protože jsem z venkova...

M: Myslím, že tvůj venkovskej původ není příčinou neznalosti, ani pro většinu Pražáků není bohužel Sokol Vyšehrad nijak legendární... Taky to asi nebude nikoho zajímat. Já mám k tomu místu osobní vazby, přímo za Vyšehrad jsem sice nehrál, ale hrál jsem v týhle stařičký sokolovně středoškolskou basketbalovou ligu od čtrnácti let, navíc jsem tady u Vltavy pod Vyšehradskou skálou (mimochodem taky legendární, neptej se čím – viz Staré pověsti české), kde hala stojí, vyrůstal. Pozdějc shodou šťastnejch okolností (jako třeba rozdělení republiky) se Vyšehrad dostal do 1. ligy a to v něm byli oporama právě Záhoř a Adam (baskytarista Gnu, pozn. red.), a okolo pobíhali další maníci, z nichž se rekrutovali skalní fandové Gnu a Lyssy. V tý době jsme měli nejšťastnější zkušebnový období. Kolem klubu pak vznikaly nejrůznější pikantní historky, jako když jsme si celkem nevýznamně zahulili na Deltě po koncertě s OTK, druhej den hrál Vyšehrad ligu a Záhoře vylosovali na dopingovej test. Ten vyšel negativní na anabolika, ale s poznámkou o přítomnosti kanabinoidů. Výbor Vyšehradu to řešil odejmutím funkce kapitána, kterou předal Adamovi, kterej rozhodně nehulil o nic míň než Lukáš...

L: Právě Adam, se kterým jsem ve Vyšehradě dlouhý léta hrál, nás ostatně seznámil a dal jako Lyssu dohromady. Ten koncert OTK je zajímavej tím, že jsme tam vůbec neměli hrát, přišli jsme tam jenom jako diváci, ale Point (dnešní L'Point, pozn. red.) se nesešli. No a protože tejden předtím jsme v sokolovně dole v kotelně, kde byla zkušebna, nahráli Strikera (10" vinyl, který vyšel na Silver Rocket Records v roce 1999, pozn. red.), měli jsme to v tu chvíli v paži a podali jsme hodně dobrej výkon – na koncertě, za kterej jsme zaplatili vstupný...
V sokolovně jsme taky v malý tělocvičně uspořádali památnej koncert kapel Gnu, Lyssa a Jut, na kterej účastníci dodneška vzpomínaj se slzou v oku – samovýroba pozvánek, levný plechovkáče z velkoobchodu, ostříží zrak funkcionářů, potem orosený okna až ve vstupní hale o patro vejš...

P: Na pozvánce byly nahý ženský, Gnu tam tehdy hráli Anarchy in the UK a spousta lidí byla úplně namol. Byl tam tehdy i Todd z Wollongong, kterej prej šel náhodou kolem, ale to jsme ho ještě neznali. Pro Lyssu to byl zajímavej koncert i z dalšího důvodu: Michael se poprvý v životě chopil mikrofonu (doufám, že to ještě někdy udělá). Vyšehrad byl super. Fakt inspirativní místo.

L: Michael nemá zas až tak úplně pravdu, že vyprávění vyšehradskejch legend nebude nikoho zajímat, protože třeba zrovna mě to zajímá. Čili: klasickou legendou je jeden takovej už skoro sedmdesátiletej chlapík, v podstatě maskot, kterýmu nikdo neřekne jinak než Venca Vyšehrad. Všichni lidi v těchhle kruzích ho znaj, chodí na všechny zápasy Vyšehradu, co se hrajou v Praze a je pověstnej tím, že absolutně nekriticky fandí jakýmukoliv družstvu Sokola (fotbal, volejbal, pozemní hokej, basket...) a nezaměnitelně při tom svým brebentění zadrhává. Nejlíp by se dal připodobnit k Rain Manovi, pamatuje si totiž snad všechny výsledky asi deset let dozadu. Je prostě úžasnej a máme ho ve velký úctě.

Jasně... čili Sokol je legendární, protože se vám s ním pojí šťastný období... Střih: teď k těm textům... Přiznávám, že na Strikerovi jsem texty moc nevnímal a vlastně jsem se ani nesnažil – až pak na jednom koncertě na Deltě jsem dostal záchvat smíchu a najednou jsem to chytil ("... zahřeje tě jenom tvýho bratra klín..."). A tak se logicky vynořuje všetečná: slova jsou u Lyssy důležitá součást? Dáváte jim nějakej hlubší smysl nebo jsou to jen "přívěsky k tónům"?

P: Ne, Sokol je legendární, protože to je SKUTEČNÁ LEGENDA. My jsme ve světle tohohle symbolu zcela nicotný. Střih: tady se asi rozhovořím já, protože finální podoba textů je moje práce, i když se jedná o společný dílo (ne z formální stránky, ale z obsahový, což je důležitější). Texty jsou pro nás významný, ve smyslu použití hlasu jako další složky našeho zvuku. Nejsem pochopitelně žádnej zpěvák, čili se ubíráme jinudy. Postupně ale vykrystalizovaly zásadní požadavky:

  1. Texty jsou česky s občasnou vsuvkou (zdůrazňuju: vsuvkou!) v jinejch jazycích, který nějakým způsobem ovládáme nebo k nim máme vztah. Já jsem v tomhle trochu fundamentalista: když něco vypouštím ze svý pusy, chci mít pod kontrolou každej, byť sebemenší odstín těch slov.
  2. Texty jsou krátký, repetitivní a je v nich jen malá část tématu, kterýmu se věnujou – jako ta pověstná špička ledovce, až na to, že použitý věty nemusej tvořit souvislej celek. Tohle je možná trochu nesrozumitelný, ale výsledek je, že text působí nakonec jako nějakej jinej příběh, než se v něm ve skutečnosti popisuje, což podle mě nechává každýmu spoustu prostoru si ho vyložit tak, jak uzná za vhodný.
  3. Témata jsou zdánlivě podivný a okrajový, ale za každým je ukrytej konkrétní osud nebo situace. Není potřeba si nic vymejšlet, stačí mít oči otevřený: svět je plnej fakt mimořádně zvláštních věcí a maličkosti obsahujou vlastně úplně všechno.
  4. Zásadní je název: s tím si vždycky hodně hrajeme a myslím – s určitou dávkou neskromnosti – že v tomhle nemáme nikde konkurenci. Máloco vypadá tak úchylně jako náš playlist.
Texty jsou důležitý, ale nevím, jestli jim přisuzujem "hlubší" smysl. Má hlubší smysl popis chlapa, ktrej má takovej kožich v podpaží, že se to popsat vlastně ani nedá? Nebo kožich v podpaží naznačuje něco úplně jinýho? Pokud si někdo dá tu práci a přečte si texty, bude asi trochu zmatenej – pokud zapojí svou představivost, budu spokojenej. Ale Lyssa nestojí na sdělení v textech.

M: Ještě k začátku tý otázky – že se nám se Sokolem Vyšehrad pojí šťastný období je pravda, ale tím legendární není. Spíš to souvisí s těma ostatníma věcma, který zmiňujeme. Jinak k Petrový odpovědi není co dodat, jenom bych ještě jednou vypích, že nám opravdu v textech nejde o poselství ve smyslu záchrany světa nebo řešení nějakejch hlubokejch zásadních témat dnešní doby. Možná to souvisí i s věkem, ale spíš máme rádi ironii a nadhled. Nikdy v našich textech neuslyšíš slova jako třeba "perutě".

L: Podle mě je potřeba ne snad vkládat hlubší smysl, ale věnovat pozornost nejenom textům a muzice samotný, ale i všemu ostatnímu, co určuje vyznění a ovlivňuje vnímání kapely. Pro někoho jsou podstatný třeba kostýmy, světelná šou nebo pódiová prezentace, já jsem zase magor na věci, který považuju za důležitý z hlediska přenosu sdělení, jako že by na obalu neměly bejt fotky ksichtů, album by se nemělo jmenovat podle první písničky, ani podle žádný jiný a tak podobně, protože tím se už využitej prvek akorát opakuje a ztrácí se prostor pro uložení dalších informací. Text je pro mě v tomhle smyslu nejsilnější nástroj, nejlíp složenej z míň popisnejch slov, spíš obrazotvornejch, který povzbuzujou k různejm výkladům. Jako divák si na koncertech rád zpívám zároveň, když mám pocit, že text přináší něco, co jsem chtěl vyjádřit, a tak mě baví, že se v tomhle směru můžu vyžít i při našem hraní, i když kvůli tomu rytmus občas dost trpí.

Představuju si zpívajícího zpívajícího bubeníka, kterej se zakousne do hlasový produkce víc než do tepotu blan... jakpak ta hra asi vypadá... Jak se vlastně hraje bubeníkovi s basketbalovou postavou? Myslíš, že je to pro tebe handicap? Kolik měříš, Lukáši? A přináší to nějakou výhodu pro kapelní život? (Přemejšlel jsem, že vlastně kdykoliv jsem viděl dobrýho bubeníka – tak dobrýho, že v tu chvíli už není kapela, ale jen bubeník – tak to byly menší postavy, nebál bych se říct skoro až skřítci... Roman Lomtadze, Tomáš Marek... ale třeba se jenom špatně koukám...)

L: No ale třeba takovej Víťa Vávra... Se svojí postavou jsem – až na ty kuřecí prsíčka – vcelku srozuměnej, s vejškou jsem nikdy neměl problémy, navíc nejsem zas až takovej obr, nemám ani dva metry. Hraní je v pohodě, protože se u bicích dá všechno snadno nastavit podle potřeby, což u mě znamená pěkně nízko, jsem línej zvedat ruce. V kapele je mi vejška na hovno, protože jako nejmladší jsem pravidelným terčem slovní šikany.

Takže dvoumetrovej bubeník s línejma rukama a bicíma proklatě nízko... to je jak Divokej západ… Když už jsme u těch bicích – je to v Lysse ten "hudební motor" kapely? Třeba Gnu všude tvrdí, že všechna jejich síla jde od rytmu a bubeníka... Jak je to u vás? Nebo je to těžiště ve strunách?

P: No nazdar... tady jsem v koncích. Odkud vychází síla? V rytmu je velká síla, a my si rádi hrajeme s těma hlubokejma strunama a ránama a cinkáním na činely, a většinu riffů táhne basa. Ale co by to všechno bylo bez toho nemilosrdnýho přediva kytarovejch zvuků? Já mám rád Michaelovu kytaru. Možná v našem zvuku na první poslech nedominuje, ale je pro něj podle mě zásadní. Jo, teď mi došlo, v čem je naše síla: záleží na tom, jestli se nám cestou na koncert dařily dobrý fóry. Pokud ano, je úspěšně navázaný mystický spojení a na pódiu cejtím, že jsme jedno roztrojený tělo s množstvím údů. Tak.

L: Pokud jde o vznik písniček, cizinče, tak tam je vklad rovnocennej. Většinou sice začínáme od basovýho motivu, ale každej si potom svůj part sestavuje především sám, ostatní samozřejmě taky přispějou svejma podnětama, ale to spíš vychází z pocitu v daným okamžiku, nedá se zrovna říct, že by to bylo nějaký aranžování. Motor... co třeba volant? Nebo kola, ty jsou taky potřeba, když se chceš někam dostat. Řek bych, že každej jsme jeden válec.

M: Údy a válce, k tomu není co dodat... K těm hlubokejm tónům – opravdu je máme rádi, takže jak nás opakovaně upozorňujou Squall, hrajeme s Petrem na stejnejch frekvencích (hlubokejch), což někdy způsobuje utopenost kytary. Ale nejsem ješita. Jinak jsem na svou dobu taky dost vysokej.

P: Dobře namazanej píst... s množstvím mazu. Já jsem z kapely nejmenší.

Písty, válce, kotelna... Dáváte nějakou cílenou podobu věcem, který s kapelou souvisí – teď myslím třeba trička, samolepky, obaly desek a ostatní pentle? Je nějaká idea nebo nápad, kterej by tohle všechno spojoval a po lyssácku stigmatizoval?

L: Podle mě platí, že když si dáš záležet, tak se souvislosti dají vždycky vypátrat, aspoň já jsem na hledání a nacházení skrytejch jednotících významů velmistr. Když si vezmu podobu těch věcí, o kterejch mluvíš, tak bych klidně byl ochotnej prohlásit, že tam v jistým smyslu vidím konzistenci. Přístup autorů prostě způsobuje, že je pro mě snadný se s výsledkem ztotožnit, nechat se stigmatizovat.

P: Žádná konzistence tam ovšem není. Necháváme člověku, kterej nám dělá obal desky (a potažmo i související triko), naprostou volnost – a vzhledem k tomu, že jsme se pokaždý obrátili na grafika, kterej má výraznej rukopis, byli jsme vždycky spokojený. Pro mě je podstatný právě osobitý grafický pojetí obalu... ostatní mě až tolik netankuje. Samačky, to je jiná. Kdysi jsme udělali jednu v nákladu pouhejch deseti kusů. Byla tak oplzlá, že se z ní dělalo špatně i našim nejvěrnějším, tak jsme jí radši moc nešířili. Byl na ní velkej chlapík, kterej měl dva bytelný pinďoury, a nápis Lyssa. Tak tohle je možná náš rukopis?

M: Líbí se nám obal splitu s Wollonama (7" split Lyssa / Wollongong z produkce Silver Rocket Records, r. 2002, pozn. red.), kterej pro nás dělal Vekslák Radosta, rozhodně rezonuje s naším pohledem na věc, ale nedá se přímo mluvit o nějaký výtvarný vizi vytvářený jedním člověkem. Abych teda nějak odpověděl na tvojí otázku – jednotná idea Lyssy neexistuje. Spíš tak můžou bejt chápaný určitým způsobem uchopený inspirační zdroje (pokleslý filmy, nepokleslý komiksy, cesty, věci související se sexem...) uplatněný jak v textech, tak třeba ve výtvarný podobě obalů a trika. Je to asi trochu nesrozumitelný, ale tohle se, aspoň mně, blbě vysvětluje.

A teď mocný střih: Jaký máte sny? Nějaký adventury nebo spíš utajený pochody všedního dne? Ptám se, protože poslední noci mi proběhly hlavou neuvěřitelně svůdný homosexuální výjevy a to je věc, kterou až tak úplně nechápu... a chci slyšet, že to máte taky, nebo s tím rozhovorem hnedka seknu...

M: Taky divný. Takže do tisku s nima nepolezu...

L: Já si hned říkal, že ten rozhovor bude jenom taková záminka...

P: Většinou si ze svejch snů nepamatuju ráno vůbec nic. Ale z toho, co jsi říkal, si hlavu nedělej. Taky mám rád svoje kámoše. Byl ve tvejch snech mužný teplouš s dýmkou, nebo to byla jen afektovaná roztomilost? Nebo se ti zdálo něco naturalistickýho?

No bylo to spíš jako scéna ze špatnýho soft porna... jedna dekorace, dva ne moc líbivý kluci a vášeň na place... A jiný sny máte? Teď to vezměte přes kapelovou rovinu... Nějakej společnej koncert s někým? Vyprodaný Wembley? Tour kolem světa za 80 dnů? Něco podobnýho?

M: Na sny rozměrů, který máš na mysli, už jsme myslím starý, za sebe budu rád, když uděláme desku, která obstojí v konkurenci ostatních SR releasů. Teda konkurence není úplně správnej výraz, každá z kapel je jiná a navzájem si nekonkurujou, ale prostě udělat desku, která se vedle loňský a letošní silný úrody (Squall, Gnu, Point, OTK) neztratí. A zároveň desku, kterou si pár lidí včetně mě s chutí poslechne i za pět let. A co se týká společnýho hraní s nějakou kapelou, každej jsme schopnej vyjmenovat x kapel (a zvlášť Lukášův seznam by byl výživnej), kdybych měl vybrat jednu (a nařizuju to i ostatním členům), tak Tar. Což už se mi nesplní.

P: K tomu nemám co dodat – líp to říct stejně neumím. Teď se koncentrujeme na desku, zráli jsme na ní celkem dlouho. Snad bych ještě doplnil, že mě osobně poslední dobou nejvíc ze všeho baví živý hraní. První roky v kapele to byl pro mě spíš stres, ale dneska si to konečně užiju jako máloco jinýho. Takže doufám, že se po vydání desky konečně urveme na nějaký stručnější evropský tour. Na Wembley ovšem seru, i když na fotbal bych tam rád šel. A ta kapela na společný hraní... já říkám The Jesus Lizard. To se mi taky už nikdy nesplní. Ale klidně bych mohl pokračovat, je plno kapel, který bych rád potkal v šatně. Ovšem nejlepší je to stejně s partama ze SR. Většina cizích kapel co sem jezdí, by vlastně měla bejt poctěná tím, že si na svejch turné můžou zahrát s někým z místních machrů.

L: To sedí. No a abych nezaostal, tak ze svýho výživnýho seznamu vytahuju Helmet. Taky vybraná společnost a taky se nám už nesplněj. Asi nám nezbyde, než si vystačit sami.

Pravda je, že já tu komunitu lidí a kapel kolem Silver Rocket vnímám taky jako silnej štít český nezávislý scény... kterej není doceněnej ani u nejbližších sousedů – až na čestný výjimky jako Noiseworks v Germánii... A když jsme u těch kapel – jaký máte CZ hudební koně? A prosím – vezměte to tak, jak to opravdu cejtíte... A tak jestli si po ránu někdo z vás notuje Ilonu Czákovou, tak to normálně přiznejte... Já si třeba včera notoval Bad od Michaela J., co je nevinnej...

M: Takže sis vlastně notoval Majklova strejdu – to je v pohodě, tak to mám taky. Jinak ze současnejch CZ kapel nejvíc sjíždím fakt partičky SR, nechci, aby to vyznělo nějak elitářsky, ale je to tak. Kromě MO jsem měl hodně rád Iru (meat mouse dead house...). A bacha, Ilona je Csáková, na to, že je taky ze Severu, bys moh bejt trochu uctivější. Jsem letitej fanda původní Laury (skupina Laura a její tygři, pozn. red.). A dneska jsem si notoval Vydrýska - kdo není rodič, nepochopí...

P: Tohle sedí dobře i na mě, pro mě tam patřili i Našrot (dneska už nestíhám sledovat, co dělaj), Hrdinové Nové Fronty - ty jsem neslyšel už asi deset let, ale mám to bezpečně uložený v hlavě... Ovšem Majkláči a IRA, z toho jsem se zesral. Co se týče Ilony: s Michaelem jsme na Lauru chodili – každej zvlášť – v absolutně dřevních dobách (on jim dokonce lezl do šatny), tehdy to pro mě bylo fakt něco. A laskavě si už pamatuj, že maďarský CS se čte Č a Ilona má stejný kořeny jako já. Dodneška na mě ty songy spolehlivě působěj. Co dál? Už nevím... Kolem se toho děje hodně a já bohužel nemám kapacitu, abych všechno podrobně sledoval – sleduju teda hlavně SR, kapely z Tábora a spol. Věřím tomu, že pokud se někde objeví něco, co by mě mohlo bavit, tak se to nějakým způsobem dostane do gravitačního pole SR. Místní kapely, který se objevujou v rádiích a televizi, mě neoslovujou, zajímavý věci se podle mě momentálně odehrávaj mimo pozornost médií – což je ovšem celkem jedno.

L: Laura až do desky Síla v nás je naprosto jasná, mám na svým kontě například Show Tomáše Tracyho v Pakulu. Základy byly ovšem položený už na – jazyková shoda nikoli náhodná – základce: Pražskej výběr. Pražáky podle mě nemůže nikdo popřít. Jasná páka dobrý, ale přece jenom mě trochu minula. Významný místo má u mě stará Prouza, urputně sháním desku Ve dne v noci. Pak si vzpomínám, že na gymplu jsem poměrně dost sjížděl Psí vojáky (měl jsem půjčenej naprosto neuvěřitelnej bootleg), Garáž (po revoluci už moc ne), začínající Lucii (jo, tenkrát v létě v devadesátým...) a bavil se úletama Tata Bojs (než začali hrát tanečně). To jsem byl mladej a všechno bylo intenzivní. Asi největší zásahy ale přišly pozdějc od Dunaje a Vltavy (ovšem tahle shoda v říčních jménech je už zcela náhodná), který osobně považuju za nejlepší český kapely a na rozdíl od těch předcházejících je pořád poslouchám. No a to, co se děje pod hlavičkou SR, Free Dim, Day After, Samuel, Alter Ego, Neonarcist a tak podobně? To je osobní záležitost, hodnotit "naše" kapely ode mě nemůžeš chtít – ačkoliv připouštím, že Slávek Dolejší je génius.

Takže nic moc originálního... Čekal jsem, jak začnete házet jménama a titulama a nic... škoda... Taky jsem pochopil, že pamatujete už opravdu hodně... Máte v plánu nějaký zásadní změny v projevu kapely? Teď to vztahuju k technologiím v muzice – trochu mě inspirujou ty zmiňovaný TataBojs... Má někdo z vás takový "cukání v uchu" a chuť zkoušet novoty?

P: S tímhle mi teď dej pokoj. Já prostě musím dát najevo svoje naprostý rozhořčení, dokonce jsem teda znechucenej, protože některý kapely, který Záhoř uved jako svoje oblíbený, to je absolutně unglaublich. Co víc, to je prostě hovno. Dunaj, Vltavu a Prouzu ještě nějak skousnu (i když s obtížema), ale Lucie, vole, to si snad dělá prdel? My hrajeme v kapele s člověkem, kterýmu se líbí, jak hraje Robert Kodym... Na to nemám. Kristepane... Už se ti někdy rozpadla kapela přímo při rozhovoru? Musím se nějak uklidnit... tohle nevyřeší žádná technologie. Jdu shánět Záhořovi k narozeninám tričko s Kollerem.

L: Nenapadlo by mě, jaký důsledky může tenhle rozhovor mít – sotva se Petr zmínil o rozpadu, tak má Dvořák padáka... (míněn dlouholetej klávesista Lucie Michal Dvořák, se kterým zrovna v tý době kapela "ukončila spolupráci", pozn. red.) To je mi ale celkem u prdele, protože - jak jsem řek – na Lucii jsem chodil v devadesátým roce. Co mu ale nemůžu odpustit je, že svejma řečma přivolal konec Vltavy, kterej zrovna ohlásila. Je to ošklivý a nehodný chlapec! Uzavřu se proto do ulity nostalgie a vrátím se k některejm dřívějším otázkám, např. u jmenování oblíbenejch kapel jsem trestuhodně vynechal Jawbox, který opravdu miluju... a u CZ koní jsem se opomněl přiznat k tomu, že hlas jedný Holki, takový tý hlavní, považuju za fakt vzrušující, podobně jako hlas Natálky Kocábový. A když už jsem u toho vzrušení, zmínkou o snech jsi mi asi nějak podsunul můj předvčerejší sen, kterej byl otevřeně homosexuální a co je nejhustší, figuroval v něm jeden chlapík z našeho nejužšího SR kruhu... Nejdřív vyhazov a teď tohle... Budu si muset najít právníka. A psychologa.

M: No, já sem Záhořovy český oblíbence nechtěl komentovat, alespoň ne do masmédií, ale když už s tím Petr začal, tak přiznávám, že i pro mě je to soda a s Petrem souhlasím. Já mu jdu koupit triko s Honzou Kollerem - kompromis, abych si zachoval před prodavačkou ksicht. Je prostě mezi náma patrnej ten čtvrtgenerační rozdíl. A k tvý otázce: no, cukání na nějaký hustý samply občas je – velmi mírný, ale energie se tím nějak víc zabejvat už ne. A pak taky už by to nebyla moc Lyssa, takže jsme to vždycky zavrhli. Jedinej experiment v poslední době byla účast dvou členů Dětí Deště (pražská industriální skupina, vítězové Malé alternativy 2003, pozn. red.) v několika našich věcech na křtu kompilace Zwei Kessel Buntes. Bušili do plechů a pružin, což bylo skvělý a úderný.

Když už tu teda zavládla ta pohřební nálada a je konec všem nadějím, které jsme (my – scéna) do vás vkládali – máte někdo něco obzvláště temnýho, co by se v tuhle chvíli mělo vyjevit? Nějakou ultra negativní zkušenost?

P: No... Myslíš něco, co tě přiměje přidat se ke Svědkům Jehovovým? Tady to máš. Špatná zpráva číslo jedna: je pravděpodobný, že my – Lyssa – budeme vás – scénu – opruzovat ještě pěkně dlouho. Nikdy zřejmě neodehrajeme sto koncertů ročně a vůbec nehodláme tlačit na pilu. Ale baví nás to a ještě je pár věcí, o který se chceme podělit. A druhá věc: letos pravděpodobně vznikne naše první velká deska – zraje v nás už pěkně dlouho a tím pádem všem umožníme důkladnej pohled do našeho nitra... a nebude to hezkej pohled.

L: Obzvlášť temnej je pohled do tváře mojí paměti – jak jsem moh u svejch oblíbenejch kapel opomenout Chokebore? Jak jsem jen moh?

M: Nic zásadního, z kapelního života je pro mě zklamáním, že jsme stále schopný zkurvit kus koncertu a ne vždy si pohlídat dobrej zvuk (ostrej obraz už si většinou uhlídáme).

Michal Klouček